Muzikanti na pódiu dávno dohráli, pan kapelník dohlížel, aby saxofony, klarinety, kytary a jiné hudební nástroje zaujaly svá místa v zeleném či červeném měkkém sametu kufrů a kufříků, když v tom všichni uslyšeli, jakoby něco zakňučelo, nebo zamňoukalo. Páni muzikanti tomu zprvu nevěnovali pozornost, ono při ukládání nástrojů někdy zabloudilý tón, nebo klapka vypískne, ale když to kňukání pokračovalo, naopak sílilo, začali přemýšlet, odkud přichází. Až po chvíli pan kapelník původce zvuků objevil!
Ve starém, odloženém, roztrhaném bubnu v koutě, za kulisami, za závěsy kde kraluje prach a kam dávno nikdo z lidí nešlápl, fňukal a třel si oči chlupatýma pěstičkami malý, roztomilý čertík. Vůbec nevypadal, že by chtěl zpátky mezi pekelníky. Všichni muzikanti se sběhli a překvapeně, nevěřícně se koukali na chlupáčka, na jeho černou kudrnatou hlavičku, černá kukadla plná slz, malinkaté růžky a roztomilý ocásek. „Třeba nám přinese štěstí“ říkali muzikanti panu kapelníkovi, ale tady ho nemůžeme nechat, musíme se o něho postarat, beztak se tu asi objevil díky tomu nepořádku v zákulisí!
Pan kapelník byl člověk hodný, moudrý a když řekl, že nejdřív musí mít čertík nějaké jméno – protože na otázku jak se jmenuje jenom stále odpovídal „já jsem čertík“- všichni s ním souhlasili. Usilovně přemýšleli, zatím co čertík cumlal paličku od bubnu, když tu Michal, co hrál na piáno, zvolal. „Už to mám, první slova nad čertíkem přece padla – ber to tak, že nám třeba přinese štěstí - budeme mu tedy říkal Berto!“ No, není to špatné jméno, ale jaksi pasuje velkému chlapovi shodli se všichni, ne takovému špuntovi, co zabere sotva polovinu malého bubnu, říkejme mu prostě Bertík a je to! Pak muzikanti radostně zatleskali na znamení souhlasu a nálada stoupla o milion procent.
Zatím vystrašený čertík-Bertík na ně kulil ty své velké lesklé černé oči, které vypadaly jako přezrálé třešně černice a cosi brebentil, ale nikdo mu pořádně nerozumněl, protože všichni mluvili jeden přes druhého, vzrušeni tou zvláštní událostí, která i do jejich muzikantského života a všem co se stali Bertíkovými společníky, přinesla, jak se později ukáže, tolik veselých zážitků a pekelně zapeklitých chvil.
Ale přesto tajemství, kdy do bubnu čertík vklouznul, či ho někdo přivedl, nebo měl úkol pekelný dělat v orchestřišti neplechy, to se asi nikdo nikdy nedozví. Protože vyprávění je to pohádkové a pohádky jsou všechny tak trochu tajemné a nemusí být všechno od začátku hned jasné. A co tedy bylo dál?