V hospůdce u Korbele
Za mlada jsem býval fešák a konečně- teď představím se.
Jsem dubový, z knajpy věšák! Hospůdka Korbel , zdobila dlouho ves a nebýt dálnice, stojí tu i dnes.
Když přelíčila jakás štace název na Restaurace, lehli všichni na matrace, mohli se smíchy uválet! To zboří raděj radnici a starostovi podříznou tu nejtučnější slepici!
Mě vysochal Lojzův děd,
s větévkami na čepice , ušanky, šály, beranice.
s trochou umu a fantazie měl to skoro hned.
Tak zdobily mne podle módy hadovky a kšiltovky snad již 20 let.
Stál jsem v šenku a co je venku, nezájem-tady jsem teď pozoroval svět.
Výčep voněl,za ním hezká výčepního žena
a jaká matka taká Katka, ještě hezčí dcera.
Vládla zvláštní atmosféra, záznamy ty dělaly se
pouze křídou na futra, mucholapka nahradila jedno světlo u lustra.
Vlevo vedle 5 stolků vedly dveře do bytečku, ale pšt to soukromí je, prostě za tím dělám tečku.
V Korbelu se děly věci, těch bitek, pijatyk a klání,
zvlášť mladí, staří a dřevaři co stavili se z práce utaháni.
Tak po 4,5. pivu sáhlo se i k lihu, jak první sáh po klice, staří přešli k politice, to už by i facky padly, kdyby výčepní byl chladný.
Zasáh vždy a včas –běžel první poločas!
Miloval jsem tu hospůdku s okýnkem jak z růže květ,obrázek jenž visel křivě, louka, na ní zaprášených kravek 5.
Teď tu trčím ve skanzenu, mám prý historickou cenu
A za ženu vzal jsem si sádrovou pradlenu!
Stále se mnou je tu , občas mě i otře mýdlem, já vyprávím jí o hospůdce…
A tak jsme oba vzpomínkami pro svět a sebe stále ještě k světu!