K jaru
Nastane jaro, jaro v nás,
očistí křišťál zbylé touhy,
aby lesk mu neuhas.
A tryskem jarních potoků,
trním i krásou útoků,
vyplaví zmatek obrod zas.
Tak přitulme se k jaru žití,
i v trní prostém najdeme kvítí
a láskou zjihlý ztišme hlas
Když jsem byla malá, měli jsme petrklíčů plnou louku, takže jsem je považovala za běžné jarní kvítí. Velký zlom nastal, když jsem asi 13 letá jela na školní výlet do ostrovačických lesů-kraje Pohádky máje. (Vilém Mrštík) Působivé vyprávění, zhlédnutí hájovny, studánky, kde se zamilovaní Helenka a Ríša scházeli a nejvíce zaujala socha Helenky, kdy si pravou ručkou tiskne k prsům kytičku petrklíčů, které předala Ríšovi místo odpovědi, zda-li ho alespoň trošku ráda, učinily své. A všechny jarní kytičky přeskočily v mé oblíbena delší dobu petrklíče!
Co máme zahradu, po létech jsem zjistila, že nadržuji obyčejným lesním kytičkám a tak se k nám stěhuje vše, co roste v okolí.Od prvních podbělů a ploštiček vždy s větším obdivem, údivem a vroucností sleduji, jak se derou z poza sněhu sněženky, bledule, čemeřice, pak už petrklíč-aby jako skála Petr rozbil zbytek zimy a požehnal té deroucí se síle života.No a pak už zahýří vřesovce, krokusy, sasanky, pomněnky a sem tam zbytek mých dodaných do země cibulovin, které nenašly myši. Miluji tyto přeměny a musím s údivem říci, že se kytičky udržují ve skvělé formě.Občas si z nich utrhnu malou kytičku do vázičky, ale nikdy ne petrklíče..Byly přece pro Ríšu od Helenky, vždyť o tom dodnes zpívají podkomořanské lesy.