Při vyslovení, nebo zaslechnutí tohoto slova mě okamžitě vyvstane před očima překrásná bohyně „touhy“, tak, jak už bohyně, zvláště ty řecké, bývaly, která jemným hlasem říká: „jsem tu s lidmi odedávna, v mnoha podobách, tak jako moje sestra láska a naše děti – daný život, přání, dobrá vůle, cíl a čest.“ Na lepé krásce zavlaje sporý šat v podobě závoje a líbezný úsměv zdobící tvář….. samozřejmě vše v oparu snění a zamyšlení za chviličku zmizí.
Cítím dopad jejích slov na celé moje JÁ, pronikají mi hlavou i srdcem a já jasně cítím jejich význam. Nemohu a ani nechci zobecňovat, ani psát o druhých a uvádět příběhy jiných lidí této planety, ani psát poučky učenců na téma „emocionální životní podněty“. Teď jsem se usmála. Jak protichůdně zní slova mediálních denních masáží jako reálný, racionální, ekonomicky silný, dotační, přidat, nepřidat….. Chápu, pracovat, vydělávat, pomáhat dle svých sil je nutnost a povinnost, ale vím, že vyjádřit slovo „touha“ mohu jen v tichu svého srdce a poodhalit dnes, v mém věku, již jen praménky vytrysklé z poznání života. Slunce se pomalu kloní k západu a není to jen kutálením do druhé půli léta.
Nyní se musím zamyslet, jak to tedy vše cítím? A vida, jde to samo, zda dobře? Nevím, jsme tak odlišní, každý originál, ale tohle jsem já, tak stránku prosím vydržte dočíst do konce. Přání, přání máme všichni a stále, podle věku, společenského postavení, ale já jsem „průměrný medián“. Navíc starší, takže my si přejeme navzájem zdraví, ať nám vyjde sázenka, ať o dovolené neprší, ať konečně najdeme plný košík hub a vnuk uspěje ve škole, přejeme si nahlas, dáváme pozor, ať neřekneme nepatřičnou věc a dokonce píšeme pohlednice, byť umíme i na PC! Odhadneme lidi před sebou (a přece jsme důvěřiví i k darebům), věříme v dobro a máme k světu dobrou vůli. Známe mnoho hodných, obyčejných, pracovitých a čestných lidí, tyto vlastnosti upřednostňujeme a stavíme do čela našeho bytí a životních hodnot. Neříkám, že jsme byli andílci, to patří k mládí, ale znali jsme hranici, slovo zodpovědnost a úctu ke stáří. Když se s tímto fenoménem dnes setkám, jsem úplně vedle. Samozřejmě radostí, opravdovou naivní radostí!
Avšak touha je podle mého 13. komnatou každého z nás. Touha, touhy, myslím, že podle věku je to veličina proměnná, hluboko dole, na dně v srdci. Jako malá jsem vyrůstala na ČM Vysočině a stálou mou touhou bylo zdrhnout sama k lesu a do polí, lítat po vyšlapaných cestičkách, hladit klásky, poslouchat cvrčky a nosit kytičky mamince.. Bylo mi toho dopřáno svrchovaně. Po maturitě jsem toužila vymknout se z osidel technické rodiny a studovat okrasné sadovnictví a krajinotvorbu. Splněno. Touha psát básničky a knížečky pro děti se mi alespoň pro přátele a naše děti také splnila. Asi musil člověk uplatnit tu pevnou vůli a jít všemu trochu vstříc. A také nepřehnat výšku laťky pro doskok.
Dívčí touhou byl pro mne princ v kočáře, co mi přinese zlaté střevíčky, zaveze do první větší cukrárny a já se přecpu zmrzlinou. Přijel v ojeté felicii bez střevíců, investoval do dvou kopečků zmrzliny a více hradů a zámků jižní Moravy nestihl. Místo botků to byl na vánoce zásnubní prstýnek. Jsme spolu 53 let. Takovou dobu tu žiji, miluji lidi, rodinu, syny s vnoučaty
i tento kraj. Touha pomoci této těžbou poznamenané krajině se mi zaměstnáním rovněž splnila. A po čem toužím nyní? Aby mi Bůh dal ještě čas potěšit sebe i druhé a všem nám lidem dal touhu splnit poslání - předat našim potomkům tuto dojemně krásnou zemi ozdravenou a schopnou života. Ať je i tato Země s námi šťastná.
Přiznám se, že nadpis mé malé úvahy nedoklepl „T“ a už tu bylo „ouha“! Takže nyní také toužím po dobrých nových brýlích…..
Anežka Latová