Pradávné ticho kolem tu dýchá
a doba rušná, teď je tichá.
Když jdu tak sama cestou známou
a oči pálí, ruce zábnou,
i moudrý z moudrých nepoví mi nic
o zázraku tmavých hájů a ojíněných bříz.
O šedi trav co uschly sluncem v létě,
bolehlav bílým oparem teď kvete.
Větvička bílá v ruce mi šustí,
Prsty ji hladí, studí, tak pustí.
A dotyk lásky, tak mrazivě jemný….
hvězdy již svítí, stále mrazu věrny.
Jen ticho všude kolem tu dýchá
a doba rušná teď je tichá.
Už zvony, zvony vyzvánějí,
„Tři králové“ se uklánějí,
Zvony svým srdcem vyzvání -
vločka mi taje na dlani….
Adventní rozjímání pro přátele
Mráz vyčaroval kytičku
a další květ klidně maluje.
Rival sníh zafoukal cestičku
a všem přitom žaluje,
píšíce vzkazy závěji,
jakže to chodí na zemi!
Tu zavoní med z perníčků,
hledáme hvězdu v jablíčku,
vždy s pokornější nadějí….
Tak každým rokem,
už nevím ani,
v tom adventním rozjímání,
co z těch vánoc mám raději?
Rodinu svatou, jehličí vonné?
Posvátnost noci, zdá se mi.
Jiskřivou noc, co činí z perel slzy,
v ní tichou koled melodii a slova přání prostá,
hvězdičku betlémskou s pradávným odkazem,
jedna je, jediná z milionů, tisíců i ze sta!
Víte, že sníh mrazu pomohls obrazem?