Prý všechny cesty vedou do Říma. Mnohým snad, mě se prožitky (veselé i ty méně), mých klikatých cest, cestiček, zátočin a křižovatek hromadí v hlavě s odstupem času jako střípky, později hmatatelnější korálky, a pak si klidně vlezou přímo do srdce. Tam se uhnízdí, ale nikoliv ty podstatné a věcné, řekla bych, že ty adekvátní mému příšernému stylu jízdy jakýmkoliv dopravním prostředkem, od koloběžky, kola, až po řízení auta, tedy překotné, objímající okolí, zbrklé a přesto respektující start, délku trati, pády, úspěchy a cíl – a buďme rádi, že je teprve před námi! A také se mi více než cesta sama nabízí nádhera volnosti a čas cestovat s ní a v ní, různými ůseky..
Start! Ke splavu ne, k sousedům ne v době oběda, ze školy nejkratší ulicí domů! Střípek léty nejvíce omšelý-školou se mi v 6 letech otevřela svoboda s metodou „Per pedes“, čili chodit sama pěšky. Chodila jsem všude jen ne nejkratší cestou, milovala jsem objevování míst neznámých a nejvíc mě lákalo místo až za mlýnem „.Spravedlnost“. Tam nějaká babička sbírající šišky mi řekla co to je. Místo popraviště, městečko mělo kdysi i svého kata. Začala jsem hrůzou šíleně řvát, cizí babička mě odvedla domů a ...bylo po toulačkách. Začal dril jako v kadetce, každou neděli pochodoval tatínek, maminka a 5 dětí dle věku a velikosti každý týden na výlet. Mělo to i klady, legrace plno, hodně jsme se naučili a poznávali okolí. Překrásná údolí, malé osady, u 9 křížů jsme odněkud z lesa vylezli a autobusem domů- idylka trvala do dne, kdy sebou maminka po dešti práskla do kaluže, musela se prát v ledovém potoce a my na klackách sušili to, co se dalo a mohlo svléknout. Léta dětství tak rychle končí!
Zvýšení rychlosti, cesta poznávání. Korálků více a střípky už měl každý své. Kromě mne, dělali mí sourozenci i střední školy mimo domov.Krásná léta, kdy jsme jezdili o prázdninách ke staříčkům na Valašsko, klábosili a parodovali kantory. Moje cesta směřovala do Lednice na Moravě, studovat zahradní architekturu a krajinářství, uplatnění jsem našla v projektovém týmu pro sanaci krajiny podniku OKD Rekultivace. Krajina je jako báseň musí harmonicky ladit a tak po čase zjistíte, že ta harmonie a vazby platí ve všech oborech, i v životě. Pro mnohé lidi jsem ráda tvořila návrhy jejich zahrádek. Profesní cesta byla hezká a dlouhá, obor je to nádherný..
Plynulá jízda- nejdelší a nejkrásnější, na tom se s manželem shodujeme 100%. Když byli kluci malí, tak se stanovalo. Ohýnky, spaní stylem -my dva nacpaní bokem na celtě, uprostřed princové a velká plyšová lvice Elsa, co nás měla bránit! Když konečně malí padli a my je nacpali do spacáků, tak jsme sušili nad ohněm punčocháče a gumáčky. Dodnes vidím, jak Míša stojí mezi sedadly MBčka a počítá „jelenice“-značka pozor zvěř a malý Petr zoufale pláče, že nám ujela loď na Orlík, nevědíc, že za 20 minut jede další. Jak povyrostli, tak přibyly hry, soutěže, mě více vaření, ale také radost, poznávání historie, krajové zvyky. Po bouřce jsme hráli karty v karavanu, bylo kolem půlnoci a někdo ťuká na dveře. „De vám prosím vás pród?“ první byl náš smích, pak jsme jen kývli na rožnutou lampu. Poslední společná chvíle na TOURS společná dovolená byla, když s námi v Rožnově pobyl Michael jako student VŠ a my mu mávali směr Žilina. Přicházely však také smutné události, tak jak život plyne, ale volné dny jsme vždy byli pospolu. Když kluci upřednostnili kamarády, horská kola a partu na vodu a začali jsme jezdit sami, otevřela se nám i cizina. Pár korálků z tohoto období zmíním. Vysadili nás na ostrůvku PROIST s radou, ať zpíváme cestou na druhou stranu a mlátíme klacky do kamenů kvůli hadům.Šli jsme dlouho, už jsem zpívala i koledy a náhle-jsme užasli-směrem dolů se zaleskla nádherná bílá oblázková pláž, nikde ani živáčka, vápencové terasy skal pokryté rozkvetlými skalničkami a mě tekly slzy.V Benátkách mě holoubek potrousil přes vlasy, oko a celou bílou halenku a o 11. Září jsme se dozvěděli o den později z německých odložených novin na pláži. A také
nepochopím, že i když v Jordánsku nabízeli v Petře osla jako MHD, on mě prostě nechtěl, prskal a my s mužem očividně nejstarší museli i zpátky od hrobek nahoru rozpálenými skalami pěšky. No a bilance našich dovolenkových TOURS?
Každá cesta má rub a líc, bez ohledu na medaile, nebo to, zda je běžná, či dovolenková. A projít jednou cílem s poklonou diváků a sebeúctou je těžké, tak šlapejme do pedálů pokorně.