„Heléé, Pepó, nechej už tý práce a poď se navobědvat, já to přihřívat nebudu. Nalejvám polívku, tak ať to nevystydne, ta práce na zahradě počká, doděláš to vodpoledne. Dneska sem k vobědu udělalo tvůj voblíbenej guláš, tak si pospěš….“
Takto, přesně v poledne svým zpěvným plzeňským dialektem zahlaholila matka z okna do zahrady.
„Matko, stači řicť jednoduše, stručně a jasně – poď žrať!“
Kontroval otec svojí rodnou ostravštinou.
A tak to u nás chodilo ve všem. Pátky byly dny radostné i neradostné. Radostné proto, že následoval víkend s klukovskými aktivitami, neradostné proto, že se rodičům předkládala žákovská knížka se studijními a mravními výsledky, kterých jsem v daném týdnu ve škole dosáhnul.
MATKA: „Ty lumpe! Rosteš pro kreminál, žádnou radost mi neděláš, jenom samý lumpárny, jedna poznámka za druhou!“ Při tom mi výhružně šermuje vařechou před obličejem, potlačuje slzy a pokračuje v monologu: „Seš zloděj mýho zdraví! Počkej, počkej, až já tady nebudu, tvůj otec si přivede ňákou macechu a ty eště budeš litovat a špendlíčkem hrabat! Seš horší než ten lotr Babinskej….“
OTEC: Ohne se, pravou rukou sundá z levé nohy pantofel s gumovou podrážkou a vysází několik výchovných a dobře mířených ran přes půlky. Bez řečí a hlavně jednoduše.
Probudil jsem se do chladného prosincového rána. Doma se netopilo, protože se šlo do školy a do práce, neměl kdo přikládat. Ranní hygienu studenou vodou jsem jen tak lehce odflinknul a těšil se na teplou snídani.
„Tak co, holomku, umyl sis řádně obličej, krk, uši, paže?“ „Jasně že umyl.“ Odpověděl jsem. „Tak pojď. Venku je příjemné klima, nakrmíme slepice a psa, ani se nemusíš oblékat, hned budeme zpátky.“ Řekl otec. V sudu na vodu umístěném pod okapovým svodem už byla tenká vrstva ledu. Tatík se ani neobtěžoval ho rozbít a bez meškání a zbytečných keců mě do vody ponořil až po uši. Jednoduše, stručně, jasně! „To abys darebáku věděl, že hygiena je základ a ledová voda je lék! A kdyby ti náhodou byla zima, tak si do školy zaběhni, ať se zahřeješ!“
Tatík měl pravdu. Dnes, už pokročilém věku, vždy po ranním cvičení si dobrovolně dávám blahodárnou ledovou sprchu. Jednoduše, stručně a jasně. Zkrátka teprve s věkem přichází i moudrost.