První listopadová neděle je velký běžecký svátek, kterého se zúčastňuje více než tisíc sportovců z domova i ze zahraničí. Stejně, jako mnoha předchozích ročníků, zúčastnil jsem se i toho minulého, jubilejního pětatřicátého. Z chodníku mezi diváky mě povzbuzuje a taky fotí Milan. Vrtá mi hlavou, proč taky neběží, vždyť se mnoha běžeckých akcí zúčastňuje. Však si ho po závodě v cíli najdu. Znám se s ním už leta. Jednak u nás na šachtě pracoval jako řidič důlní lokomotivy a taky jsme se potkávali na různých sportovních, zejména trekových akcích. Milan miloval hory, výzvy, byl dobrodruh. Někdy v osmdesátých letech za mnou přišel a nabídnul mi, abych s ním jel do Himalájí, že pokoříme Mount Everest. V hlavě se mi honily myšlenky, jestli jo, nebo ne…sakra, vždyť mám rodinu a vypláznout v té době sto tisíc taky nebyla žádná láce a navíc, moji horníci by za dobu mé šestitýdenní absence zajisté zcela zvlčili. Nakonec s ním jel Wieslaw. V posledním výškovém táboře během spánku zemřel, jeho tělo zůstalo pohřbeno daleko od rodiny, od domova, vysoko v horském masívu. „Milane, co se děje, proč jsi neběžel?“, ptám se v cíli. „Šetřím síly na zítřejší první etapu letošního ročníku Lysacupu“, odpověděl. Aha, tak to je jiná. Já tu zahajovací etapu zimního běžeckého seriálu dobře znám, už jse ji taky běžel. Nejdříve se podél skokanských můstků vyběhne čtyři sta schodů a potom přijde trvalé stoupání až na vrchol Velkého Javorníku. Ten sice nepatří mezi třiatřicet tisícovek v Beskydech, (chybí mu čtyři metry), ale převýšení na sedmi a půl kilometrech 670 m, je celkem výživná dávka. Samozřejmě, že bývalý horník, milovník hor, zkušený horal – Milan, zvládnul horský běh bez problému. Byl to však jeho závod poslední. Cestou z Javorníku zakopnul, nešťastně se uhodil do hlavy a na místě zemřel. 6. listopadu tomu bude rok. R.I.P.