Můj vztah k hudbě je veskrze kladný, a tak vám povykládám, jak jsem se já už v dětství pohyboval ve světě hudby.
Bylo mi sedm let, když můj otec rozhodl, že půjdu do houslí, ať mám méně času na lumpárny a nevyroste ze mě rošťák a nemrava. A tak se taky stalo.
Učitel Tůma byl stařičký pán, ve vyučování neustále bafal dýmku a výuku řídil z pohodlného křesla, ve kterém si čas od času i zdřímnul. Pro mne bylo důležité, že vždy na konci hodiny namočil násadkové pero do kalamáře a do žákovské knížky krasopisně zapsal velkou červenou jedničku. A tak to šlo celé dva roky. Jeho odchod do důchodu byl pro mě ranou pod pás.
Na dveřích učebny třetího ročníku visela úhledně napsaná vizitka:
BOŘIVOJ BRKO – UČITEL HUDBY
Z místnosti se ozývaly medově znějící tóny violoncella a já jsem naslouchal hudbě. Krátké staccato vystřídalo vázané legato, pak přišel trilek v provedení forte, a když se ozvalo drnkavé pizzikato, nesměle jsem zaklepal, vstoupil a pozdravil tak, jak nás to tenkrát ve škole učili. „ Dobrý den, soudruhu učiteli.“ Brko vstalo (ze židle), opatrně odložilo nástroj a řeklo: „Pojď blíž!“ Když jsem přistoupil blíže, dostal jsem smyčcem po hřbetu takou pecku, že jsem si pomyslel -,kdybys Brko byl u dragounů, určitě bys všem koňům uši odsekal‘. „To abys věděl, že mi nebudeš říkat soustruhu, vobejdo jeden!“, vysvětlil mi na přivítanou. Brko Bořivoj byl určitě dobrý muzikant, ale jako pedagog stál za hovno, to mi bylo jasné hned. A hlavně nenamáčel dřevěné násadkové pero do kalamáře a neuděloval červené jedničky, ale frajerským plnicím perem mastil do žákovky samé trojky, v lepším případě dvě mínus.
Nadešel čas třídních schůzek. Byl jsem rád, že se jich zúčastnila moje matka, protože Brkovo zákeřné manévrování by fotřík záhy prokouknul a ještě by mě seřezal za to, že mu nepodávám přesné informace o svém vyčuraném kantorovi. Máti přišla ze schůzky dobře naladěná a s milým úsměvem na tváři pravila: Pepo představ si, ten náš kluk je prý mimořádně nadaný a má na to, aby vystudoval i konzervatoř. Prý to ale chce aspoň dvakrát týdně privátní hodiny. Hned jsem domluvila úterky a čtvrtky v pět večer.“ Nerad zmiňuji to, že moje matka měla absolutní hudební hluch a otec ji vždycky říkal: „Mirko, až zas budete ve špitále na těch vašich odborářských sešlostech zpívat Píseň práce, otevírej jenom ústa, ale nezpívej. Píseň práce není protestsong, ještě si znemožníš svůj kariérní postup, ba co více – kluk se pak nedostane ani na zedníka, natož na tu tvoji slavnou konzervatoř.“
Na úterky a čtvrtky jsem se těšil. Bořek byl na mě hodný, neříkal mi ,vobejdo jeden‘, netloukl mě smyčcem. Vždycky byla bezvadná večeře, rodiče pak ještě setrvali s pedagogem v družném hovoru při vínečku a vedli moudré řeči. Dobře si pamatuji, jak se pro mě plánoval elegantní, černý dvouřadový obleček, motýlek a černé mokasíny, jak se připravoval smyčcový kvartet a zájezdy do družebních hudebních škol v NDR a PLR, možná i dál…..a čím víc vínečka, tím odvážnější plány. A máti celá bez sebe navrhla: „A to bychom mohli pane učiteli přidat privátních hodin. Třeba v pondělí, nebo ve středu“. Na to Brko v povzneseném rozmaru prohlásil: „Paní Mirko, to by nešlo, to já mám priváty nadaných dětí v jiných rodinách“. Fotřík zbystřil a odhalil zradu. Když pedagog v pozdních hodinách vyklidil pole, prohlásil: „Vůbec se mi nezdá, že by z kluka měl vyrůst Kubelík, naopak, myslím si, že vrže furt stejně. Vůbec si nemyslím, že bych měl za privátní hodiny s pohoštěním vyhazovat třicet kaček keš. Příště matko navaříš škubánky s mákem a nacpeš ho, až praskne. Vyžírka jeden!
Jak otec rozhodnul, tak se i stalo. Po privátní výuce se náš strávník nedočkavě posadil ke stolu a očekával obvyklé hody. Ale co to?! Místo kuřátka, svíčkové na smetaně, - mísa škubánků! První talíř hbitě sežral a prohlásil, že už je pozdě a bude muset jít. „Ale to byste nás urazil pane učiteli. Matko přidej, přece nenecháš hosta odejít hladového.“ A už byl na stole další talíř plný škubánků, řádně posypaný cukrem, mákem a jak se patří omaštěný sádlem. Ještě neměl dojedeno, …a už se na talíř doplňovalo ono nechutné, sladké a mastné těsto. Brko funěl jako hroch, povolil si kravatu, rozepnul límec u košile, povolil opasek. Mám dojem, že si řekl -,Když vy na mě takhle, tak já vám ještě ukážu, jaký jsem žrout!‘ Řekl si o pití. Otevřela se žlutá sycená limonáda za padesát haléřů, (žádné vínečko), kterou v mžiku vypil a boj pokračoval. Matku duel zaujal natolik, že nad Bořivojem stála s vařechou v ruce a s úsměvem mu přidávala a přidávala. „Pane učiteli, já jsem tak ráda, že vám u nás vždycky tolik chutná.“ Bořek se pokusil o úsměv a povzbuzen lichotivými slovy mojí matky žral a funěl, funěl a žral. Jeho muka nebrala konce. Po tváři mu stékaly potůčky potu, všechno mu bylo těsné, mastná huba brunátněla. Mezi jídlem a pitím žluté sodovky troubil do kapesníku jako jelen v říji. Při dalším repete zoufale zvolal: „Dost!“
Prohrál! Otec byl spokojen. Z privátní hodiny Brko odcházel s rozvázanými botami, protože k zavázání tkaniček se nedokázal ohnout, odcházel v propocené košili a s rozepnutým poklopcem, ježto gatě mu byly těsné. Ale co hlavně,- odešel navždy. Já jsem se opět stal průměrným žákem a z houslí začal zase nosit trojky.
Týden po této zvláštní události jsme s rodiči jeli koupit nový oblek. Nebyl to černý dvouřaďáček, ale byl to úplně nový vzor, který zrovna frčel: Sáčko na čtyři knoflíky mělo rezavohnědou barvu a k tomu moderní pumpky.