Abych pravdu řekl, na to, jak jsem se naučil plavat, se nepamatuji. Plavat jsem uměl už v předškolním věku a přišlo to na mě zřejmě tak nějak samo, z ničeho nic. Moji rodiče však tvrdí, že to bylo tehdy, když jsem v parádním námořnickém oblečku spadnul do žumpy plné sraček a než si povšimli toho, že jim tak nějak chybí dítě, naučil jsem se mezi tím plavat. To ovšem vím, pouze z jejich vyprávění, protože mi tehdy ještě ani nebyly tři roky. Umět udržet se nad vodou i v nehostinných prostorách, má svoje nesporné výhody.
Vlastně jsem už tenkrát dostal základy k tomu, jak proplouvat nesnadnými úskalími v pozdějším pracovním prostředí. Co chlap, to jiný charakter, jiný smysl pro zodpovědnost, jiná mentalita. To, co zabralo na Pepu, nezabralo na Frantu, citlivější Bohouš vyžadoval jinou pozornost než agresivní Janek. Úplně jinak se jedná s lidem dělným, jinak na poradách s těmi z Olympu. A podobně je to s vedením boje v ringu a druhý večer pak s vystoupením na pódiu ve smyčcovém kvartetu. Musel jsem se naučit žít ve vyprahlé poušti i v oblasti za polárním kruhem či na ledovci Mt Blancu. Nemám problém vlézt mezi bezdomovce a vést s nimi dialog, stejně jako zúčastnit se akce pro zvané, kde je předepsán ,dres code´ a samozřejmě i znalost zásad společenských mravů dle Guta Jarkovského. Naučit se plavat životem není snadné, pro někoho dokonce nemožné.
Z většiny závodů, kterých se zúčastňuji jde část startovného na charitu, tak zvaně ,na dobrou věc´. Např. pro hospic Ondrášek, nadace pro výzkum rakoviny, pro obnovu lesů, památek a podobně.
Výtěžek jedné z běžeckých akcí, které jsem se zúčastnil, byl použit na pomoc lidem bez domova. Přišlo mi podivné, že právě bezdomovci zaujali někoho, kdo by měl zájem jim pomoci. Podle statistik uvedených na internetu je v současnosti 8% lidí bez domova a nejvíce jich zdobí naši slavnou a krásnou matičku Prahu, druhá v pořadí je pak Ostrava. A tak jsem se zajímal, PROČ právě lidem bez domova je určen výtěžek z konané akce, když pomoc v útulcích potřebují opuštění pejskové a kočičky.
Budu mu říkat Evžen. Byl to inteligentní, vzdělaný muž středního věku, sólista Národní opery Dvořákova divadla. Dostal se do rodinných, pak psychických problémů, později přišla sociální nejistota, na to pak alkohol, zadlužení, dno….známá klasika. Skončil v lesíku za Porubou mezi bezdomovci, psychicky zlomený, bez prostředků, bez přátel, bez naděje. Zlé bylo to, že do komunity nezapadnul. Občas zašel do nedaleké hospody, zazpíval, dostal pivo, najíst, sem tam i peníze. Možná, že právě tato skutečnost byla důvodem toho, proč tento nešťastný člověk byl zavražděn. Kdo byl pachatelem, se dosud nepodařilo zjistit a to už od jeho smrti uplynulo více než deset let. Evžen byl jeden z mnoha nešťastníků, který spadnul do sraček a nenaučil se v nich plavat.
2. 7. 2021, Dědek