V Praze sednu do vlaku a hned volám svojí drahé ženě, že do půlnoci jsem doma, ať se přichystá na romantický zbytek večera a připraví chutnou večeři, protože jsem v tom fofru neměl čas se pořádně najíst. Mám za sebou Příbramsko: Hornické muzeum, Rozhlednu Řimbaba, nejvyšší vrchol pohoří Brdy - Tok a 30 kiláků pohybu v trénu. Natěšené bříško už se nemůže dočkat, až usednu ke svému dřevěnému korytu a ukojím hlad. V pokročilém věku si už člověk moc nevybírá a během druhé mízy kolikrát opět chutná třeba i krupicová kaše. A taky mi nevadí, že žeru z dřevěného koryta. Už jsem si zvyknul. Hlavně, že je ještě co jíst! Přivítání doma bylo standartní: "Kolik jsi utratil!? S kolika babama ses kamarádil!? Co pěkného jsi mi z výletu přivezl? ......"Říkám jí, ať nechá řečí a dává na stůl. A teď pozor! Na stole přistane polévka z konzervy fazolí v kečupu, nastavená bramborem. Vznesl jsem protest, - to je za trest? Co to jako má znamenat?! Nereagovala a na dalším talíři mi přisunula druhý chod. No ještěže na talíři! Já už jsem si na svoje dřevěné korýtko tak zvyknul, že bych jeho zneuctění podanou krmí ani nedovolil. Byly to instantní nudle od vietnamského prodejce a ještě do nich nasekala fašírku. Ona dobře ví, že její oblíbenou v Kaufu kupovanou fašírku nežeru, proto ji nadrobno nakrájela a myslela si, že to nepoznám. Dnes jsem raději srazil paty a vzal si službu do svých rukou, ačkoliv jsem nebyl na řadě. Žádná mezinárodní kuchyně! Poctivé pečené české kuře s bramborovou kaší a zeleninovou oblohou. Zkrátka, - "Jaký si to uděláš, takový to máš"! Dobré zažívání přeje Dědek.