Ujdeme čtyři serpentýny a stojíme na vrcholu kopce Radobýl (400m/m), odkud se nám nabízí impozantní pohled do krajiny, kde končí Polabská nížina a mohutný tok Labe se zařezává do vstupní brány Českého středohoří nazvaném Porta Bohemica. Vlevo, v rovinaté části kraje vykukuje Říp (460m/m), kupa vulkanického čediče, která v naší zemi mezi kopci má díky své bohaté historické minulosti právo na prvenství. Hora odedávna ctěná českým lidem, spojena s revolučními činy našeho národa. Vpravo se tyčí Milešovka (837m/m), nejvyšší hora středohoří, ale taky největrnější v českých zemích. Kuželovité tvary vyhaslých sopek v okolní krajině působí dramatickým, zároveň i romantickým dojmem:
Byl pozdní večer – první máj
Večerní máj – byl lásky čas
Hrdliččin zval ku lásce hlas…..
Ano, přesně tak, uhodli jste. Nedaleký vrchol Radobýlu často navštěvoval Karel Hynek Mácha, národní obroditel a zakladatel romantizmu u nás, jehož dramatický, rozervaný život skončil v pětadvaceti letech, právě v den jeho plánované svatby. Zemřel na choleru, v Litoměřicích na podzim roku 1836. (Ve škole jsme se učili, že příčinou jeho smrti byl zápal plic, který si uhnal, když běžel z Radobýlu hasit požár v Litoměřicích. Vše se mění.)
Máchův Máj, žárlivý, milostný, otcovražedný a sebevražedný příběh nebyl v době vydání kritikou ani veřejností přijat, po Máchově smrti se však stal nejprodávanější českou knihou všech dob. Nepochopení díla nebylo ve světě umění nic ojedinělého. Stačí vzpomenout jednu z nejslavnějších oper, Verdiho Carmen, příběh prostopášné cikánky zavražděné zhrzeným milencem, nebo světová díla malířů Vincenta van Gogha či Paula Gauguina a dalších. Ti se slávy taky nedožili, zemřeli v bídě, nepochopeni.
Díky Karlu Hynku Máchovi se stalo tradicí, že první máj slavíme jako den zamilovaných. Měli bychom políbit svoji drahou pod rozkvetlou třešní, a pokud není třešeň, jakákoliv peckovina poslouží stejně dobře. Právě Máchovi můžeme poděkovat za to, že příjemný, rozkvetlý květen, kdy po chladném období konečně odkládáme teplé spoďáry a ukládáme do lékárničky nosní kapky, ženy zkrátí svoje sukně, obnaží nohy, prohloubí výstřihy a můžeme oslavit svátek lásky. Jsou však i takoví jedinci, kteří podléhají trendům nové doby. Takový Valentýn, svátek pro naše kraje netypický přece nemůže nikoho zahřát ani na těle, ani na duši, když se slaví v polovině února. Na druhé straně je alespoň praktickým řešením povánočních výprodejů. Mám li být upřímný, nestojím ani o nový svátek vydlabaných dýní, nechci o Vánocích čumět do komína a čekat, že na mě vyskočí Santa Klaus a nechci se na Štědrý den krmit krocanem. Nechci opustit národní tradice, ohýbat hřbet a přejímat kulturu cizích národů. Jsem Čech.
Proč ve svém povídání zmiňuji kraj Českého středohoří, Radobýl, Labe, Litoměřice? Tak to vám rád vysvětlím: V Litoměřicích jsem se narodil a žil do svých dvaceti let. Tady jsem poznal před šedesáti lety svoji ženu, tady jsme navštěvovali Máchovo divadlo, běhali po Máchových schodech, scházeli se u Máchovy sochy, v Máchově vinárně popíjeli nealkoholické nápoje a taky samozřejmě randili na kopci Radobýl. Tady, v Litoměřicích máme taky pohřbené svoje rodiče.