Jóžina jsem kdysi poznal na běžeckých závodech. Ačkoliv jsme byli soupeři, stali jsme se dlouholetými kamarády a strávili spolu i s našimi dětmi několik dovolených a párkrát do roka se navštívili, ačkoliv žijeme každý na jiném konci Moravy. On je Jóžin moc šikovný člověk, svědomitý, slušný, poctivý dříč. Maratony tenkrát běhal za 2:36 a na stokilometrové trati držel čas 7:17! A taky postavil dům, vysadil mnoho stromů a zplodil syna. Ten vystudoval vysokou školu, úspěšně se postavil do života a pak ve čtyřiadvaceti letech zemřel na zákeřnou nemoc.
Nad hrobem svého syna stál člověk, který mi mého kamaráda připomínal jen vzdáleně. Shrbený, vyzáblý, bledý muž, bez síly žít.
Za pár měsíců jsem Jóžina navštívil a nabídl mu rekonvalescenční pobyt u nás na chalupě v Beskydech. Nechtěl moji nabídku přijmout, ale na přání svojí ženy nakonec souhlasil. Strávili jsme týden volnými procházkami v okolí, dobrou stravou a vzpomínáním na dobré časy. Během potulek po Beskydech jsme narazili na skupinu frekventantů výuky paraglidingu. Na sjezdovce u Satiny právě nacvičovali starty a přistání. Lektor výuky souhlasil s tím, že si taky můžeme kratičký let padákem vyzkoušet, a tak jsme se vznesli, asi tak do výšky pěti metrů a po dvaceti metrech letu se opět snesli na zem. Byl to příjemný a neobyčejný zážitek.
O dva roky později přijel Jóžin na oslavu mých kulatých narozenin. Říkám mu: „Jóžinku, proč na svém hřbetu táhneš ten kredenc?“ „Kamaráde, to není kredenc, to je padák a zítra tě vezmu na tandemový let. Udělal jsem si kurz. A zítra spolu vyjdeme na Javorový a podíváme se, jak to vypadá mezi nebem a zemí. Bude to můj dárek k tvému jubileu.“
Cestou na vrch Javorový si pochvaloval ideální počasí pro dnešní let. Celou cestu vykládal o technice, pravidlech a podmínkách létání, o druzích a charakteristice mraků, termice atmosféry i stoupavých proudech. „Podívej se, máme mírný severní protivítr, který je ideální pro start ze severního svahu. Je poledne a vzduch je dostatečně vyhřátý, stoupavé proudy nás ponesou k nebi. A těch kumulů na modré obloze! To je paráda!“ Na dotaz, co jsou to ty kumuly, pokračoval v přednášce. „Cumulus je nejlepší mrak pro termické létání a využívají ho i ptáci. Je to typ mraku, který vypadá jak karfiól, taková bílá kupa s tmavou základnou. Když se pod něho nastěhuješ, tak tě táhne vzhůru, ale po čase se rozpadne. Pak si najdeš další karfiól a letíš dál a potom zase další… Už se mi takto podařilo uletět více než devadesát kilometrů, nebo setrvat na obloze i čtyři a půl hodiny.“
Start se podařil hned napoprvé, v prostoru mezi nebem a zemí jsme kroužili tři čtvrtě hodiny a pro mě to byl impozantní zážitek. Nejen proto, že jsme z výšky dva a půl tisíce metru přehlédli lán světa, ale především proto, že se Jóžin vykopal z temných chmur. A možná i tak trochu mým přičiněním.
Po dvou letech jsme s Jóžinkem slavili jeho jubileum. Tehdy jsme se pro změnu vydali do obce Ždánice na slavnostní Histopedál. Elegán Jóžin se předvedl na historickém vysokém kole a taky na dřevěném kole – drezíně, kterou si podle starých plánků vyrobil ve své dílně. A nejen to. On si i ty dobové oblečky taky šije sám. Zkrátka JÓŽIN!