Vepříci Vašek a Zbyšek jsou kamarádi už od svého útlého mládí. Čas od času se potkají, poklábosí o nejnovějších událostech, popřejí si dobré zažívání a pozdravem chro-chro se opět rozloučí. „Tak jaká, Vašku, jak jde život?“ „Je to super, Zbyšku. U nás v lese mám absolutní klid, nemusím makat, a toho žrádla, co lidi vyhodí do kontejnerů, to ani nejde sežrat. Zkrátka, jsem spokojený, mám se líp, jak prase v žitě. My, vepři lesní, máme svoji svobodu a tu nám nikdo nevezme. Já bych neměnil. A jak si ty žiješ, Zbyšku?“ „No, taky si nemohu stěžovat. Změnil jsem bydliště, stal jsem se vepřem příměstským. Máme svůj velikánský chlívek na kraji města, kde nás nikdo neobtěžuje. Je nás tam pět. Já a vepříci Stašek, Lešek, Jašek a ještě sviňka Božka. To víš, ženské kopýtko se vždycky může hodit. Když je zima, ráda zahřeje. Žrádla si taky dopřáváme dostatečně, jediné čeho se nám občas nedostává, je povzbudivá dávka alkoholu. To pak musíme vyrazit do terénu a poshánět nějaký ten šrot, nejlépe měď, ta je dobře placená. Když pak pálíme kabely, tak musíme dávat bacha, to prý se nesmí. A když je zima, tak si klidně rozděláme oheň i v našem chlívečku.“ „Tak jsme Vašku pokecali, je třeba jít do terénu, než popeláři odvezou odpad s výběrovými potravinami. Tak chro-chro příště.“ Říká se, že ,Každé prase všechno spase´. To sedí. Ale taky se říká, že ,Na každou svini se řezník najde‘. Tak kde se sakra ti řezníci zašívají?