Po celý loňský červen na nás pohlíželo slunce dlouze, vlídně, teple a tak mě napadlo, jestli by nebylo dobré provětrat svoji starou kostru někde dál od domova. Třeba za devatero horami a devatero řekami, ve spřátelené zemi na středním toku Vltavy. Velitelce jsem svoji myšlenku přednesl, ale konkrétní záměr prodlouženého víkendu neprozradil. Sbalil jsem kánoe, pádla, nejnutnější věci na přežití a vypadli jsme. Však ono nějaké to Tesco, Kaufland nebo jiný market určitě bude.
Po mnohačetných čurpauzách a rauchpauzách mojí ženy jsme konečně dorazili k první a nejdůležitější zastávce, na Zvíkovském Podhradí. Tady jsme si zakoupili plný pytel osvěžujících třešní a kráčeli k hradu.
Vždycky, když přijde čas chrupek a májovek, probudí se ve mně vzpomínky na dětská léta a na mého povedeného bratra:
Ne zřídka se stávalo, že soudružka učitelka z první třídy pro mne do sedmičky vyslala posla, abych sám posoudil situaci po hlavní přestávce a doma pak rodiče informoval o hrůzách, které bráška toho dne stihnul napáchat.
„Podívej se na svého bratra!“, zvolala zoufalým hlasem učitelka Pechová, seriózní dáma před důchodem.
„Co děláš pod tou lavicí? Neschovávej se, já tě vidím, …a vylez!“ Říkám k vystrčenému zadku mého bratra.
„Hledám bačkory“, ozvalo se, načež se z pod lavice vynořila rozzuřená kštice. Mokré štětiny se mu kančily na všechny strany, jako když blesk střelí do pažitu. Ksicht měl rudý, jak sparťanský dres, z propocené košile se kouřilo, jak z krematoria, kapsy nacpané municí. Toho dne
přinesl domů poznámku: „Žák během vyučování ostřeloval pedagoga peckami z třešní, taktéž během vyučování házel z okna kameny po kolemjdoucích.“ Nejluxusnější poznámku však nafasoval ve třetí třídě: „Vážení rodiče, odmítám účast Vašeho syna na školním výletu po památkách Prahy. Další požár Národního divadla nehodlám riskovat. Děkuji za pochopení.“ Mohl bych popsat dokonce i to, jak se mému bratrovi podařilo podpálit Vysokou školu MV, na které studoval, ale to bychom se nedostali k tématu dne.
Jak si to tak kráčíme se svojí Velitelkou po mostě přes Vltavu a u toho pojídáme třešně, představte si, že úplně náhodou se tady skáče z mostu na gumovém laně bangee jump. Taková náhoda! Šéfka přibrzdila, namířila mi peckou od třešní mezi rohy a prohlásila: „Dědku, že ty jsi sem nejel jenom kvůli vodáctví! Přiznej barvu!“ Lhal jsem, že ne, že by mě k takovému hazardu nikdo nedonutil….ale lhal jsem málo. Hned jsem se bystře hnal ke kase a vyzvídal, jaké jsou možné slevy pro penzisty a se zájmem se vyptával na zážitky těch, kteří už z mostu skočili. Samozřejmě jsem do diskuze vtahoval i svoji drahou, aby pochopila, že moje účinkování na skoku z mostu je neodvratné. Nakonec přece jen vyplázla osm kilo a hned se mě zeptala, jestli jsem si prý zašel ke zpovědi.
Moji předskokani byli veselá kopa. Ti štíhlejší, do osmdesáti kilogramů, mezi které jsem patřil i já, skákali s lanem, které mělo větší průhyb, zatím co ti prostorově výraznější předvedli svoji akrobacii na laně kratším. Váhový limit byl do sto pěti kilogramů. Jeden z mých předskokanů uvedl hmotnost rovných sto pět a to, že si nejméně patnáct kilo ubral, se mu nevyplatilo. Když svým holým škopkem plesknul do hladiny Vltavy, vynořil se na čele s monoklem, a lá Gorbačov. Ještě šla přede mnou taková pěkná slečna. Jak to s ní švihlo zpět do beztíže, začala ječet: „Jéjej, to je lepší než orgazmus!"
Samozřejmě sebevědomé poznámky mužů, kteří sebou neměli svoje parťačky na sebe nenechaly čekat: „Zkus to se mnou a poznáš to pravé štěstí“ a podobné. Nezapomenutelný zážitek si odnesl mladík hned přede mnou. Let dobrý, zpětný švih perfektní, hlava v pořádku…jenže naviják, kterým se posílá lanko s karabinou, aby se skokan zapnul a dostal do polohy hlavou nahoru, se zasekl. Visel tam chudák hlavou dolů dobrých deset minut, červený jak krocan, než se pro něho na horolezeckém laně spustil zachránce. Když se mladíka podařilo vytáhnout, hned mu organizátoři nabízeli jako odškodnění ještě jeden skok. Úplně zdarma! Chlapec slušně poděkoval a zmínil se, že má před semestrální zkouškou, a že prý se mu aspoň fajně prokrvil mozek.
Tak, a teď jsem na řadě já. Myšlenky, jako – možná jsem si přece jen ke zpovědi měl raději zajít, míru na dřevěný futrál a papundeklové boty svojí drahé nahlásit, jsem okamžitě zahnal a odhodlaně vylezl na zábradlí mostu. Běžně se skákalo z obrubníku za zábradlím, ale za ty prachy jsem chtěl víc. Pořádně si užít skoku, který je podobný orgazmu! A taky jo. Veškerou energii a bejčí sílu jsem vložil do mocného odrazu……a to jsem neměl dělat. Nebo možná měl udělat, ale rozhodně jsem před tím neměl žrát ty pitomé třešně! No, teď už se nedá nic dělat, je vystaráno. Střemhlav jsem se řítil k hladině Vltavy a přál si, abych se též ponořil pod její hladinu, jako ten přede mnou, ale nestalo se tak. Naopak. Při zpětném švihu, to, jak mi uběhlo, se mi rozlilo po zádech, při dalším zapružení znovu a tak to šlo, až do úplného ustálení lana. Za provedení skoku jsem od organizátorů akce dostal pochvalu, naštěstí si ozvláštnění průběhu bugee jumpu nepovšimli.
Hned v pondělí jsme si s babkou Velitelkou zašli podat sportku. Vyhráli jsme prd. Asi budeme mít spíš to štěstí v lásce. Ale prodloužený víkend to byl pěkný. No ne?