Jsou tomu dva roky, kdy moje žena domácí spadla z rybízu a zlomila si palec u nohy. Ano, zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Sklízela černý rybíz ze stromkového keře, a aby si usnadnila práci, vylezla si na stoličku, nevěnovala dostatečnou pozornost bezpečnosti práce, zavrávorala, spadla na rybíz a z něho na zem. Copak palec, ten během tří týdnů srostl, ale zlomený kmen rybízu už se zachránit nedal. A to je věčná škoda! Tenkrát jsem po dobu její rekonvalescence musel veškeré domácí práce vykonávat já, neboť já jsem na vině, protože prý tak náročná práce, jako je sklizeň rybízu je dřina pro chlapy. Od té doby, vždycky když mě naštve, řeknu jí: „Běž do rybízu!“
V loňském roce zas přišla ze svých pravidelných pochůzek po marketech a stěžovala si na ukrutnou bolest nohy, od palce až po patu. Pan doktor posoudil stav za vážný a únavové zranění dal na dva týdny do gipsu, takže si zase užívala spokojené nečinnosti, zatímco mě od domácích prací opět nic nezachránilo. Do lékařské zprávy pak napsal, že doporučuje omezit ustavičné běhání po obchodech, za což jsem mu písemně poděkoval.
Tehdy jsem považoval za nezbytné svolat rodinný brífink:
„Milé děti! Je statisticky prokázáno, že ženy přežívají svoje partnery o více než osm let. Z toho lze usoudit, že u rozlučkového aktu nebudu přítomen a tak vás žádám, aby rozptýlení vaší matky proběhlo tajně a to v její oblíbené lokalitě. V Kaufu, nebo v Lídlu. Na tom tolik nesejde.“
Na to se moje drahá zatvářila, jakoby povečeřela okurkového láku a nasadila rezolutní tón:
„Milé děti! Náhoda je blbec a výjimka potvrzuje pravidlo. Kdyby, nedejbože se stalo, že se statistický údaj mýlí, budu ráda, když svého otce necháte rozptýlit na loučce k tomu určené. Celý život se nechal rozptylovat pohlednými děvčaty, tak ať si toho užije i ve finále. Pro tento akt však seženete děvčata, která mají nohy jako sudy a ještě do ix, ploché hrudníky, bezzubé dásně a frňáky, že by se ani masařce na nich nechtělo usednout.“
Tak takovouto hřejivou ohleduplnost si nezasloužím! A to mám za to! Já, muž jemných mravů, který vždy rád potěší bližního a vzorně zvládá veškeré domácí práce!
S vnučkou Andrejkou jezdíme jedenkrát v týdnu na koníčky. Učí se je ošetřovat, sbírat koblížky a taky na nich jezdit. Babička jim vždycky připraví nějakou dobrou baštu, jako jablíčka, mrkvičku, z ovesných vloček upeče jednohubky a pak si chvíle čekání krátí krmením. A tak se stalo, že koník, kterému právě nabídla delikatesu radostně zahrabal kopýtkem, pak se rozkročil a šlápl babce na palec. Palec je zlomený, noha v sádře a já už zase vykonávám veškeré domácí práce. Ale pozor! Nestěžuji si. V této disciplíně mám totiž natrénováno a konečně vyskladním špajzku, ledničku a hlavně mrazák. První týden se mi podařilo vyřešit vrchní šuplík mrazničky a připravit následující hodokvas:
Pondělí - bramborové pyré, kielbasa domowa, luksusowa.
Úterý - čočka na kyselo, kielbasa Swojska.
Středa - šunkofleky, místo šunky použita kielbasa szynkowa.
Čtvrtek - brambory a ražničí, pro které byla použita kielbasa Krakowska.
Pátek - fazole na smetaně, v nich kielbasa ogniskowa. (Už jsem ze strany mojí ženy očekával protesty….a nic! Naopak, pochvalovala si, jak kreativně a chutně dokážu připravit skvělý oběd.)
Sobota - zapečené brambory a v nich, co jiné,- kielbasa staropolska.
Neděle -(Už bylo překlobásováno, ale byl jsem vytrvalý jak pitbul a tvrdý, jak rohlík z akce. Mylně jsem se domníval, že vyvolám odpor ke klobásám a nákupům na polském targowisku. Právě ten dnešní oběd však považovala za kulinářský zázrak!)
- bramborový knedlík, zelí a kielbasa grilowa. Taková ta bílá, jejíž náplní jsou pomleté uši, rypáčky a kůže, (proto bílá), šmrncnutá moukou a kořením.
Dobré zažívání přeje Dědek