Bylo, nebylo. Za devatero horami, devatero řekami a jedním velikánským lesem byla malá vesnička, ve které žil chasník Jan se svojí ženou Marií a dvěma dětmi, Honzíkem a Maruš. Jan nebyl svým dětem příkladným otcem, ba ani mezi obyvateli obce se netěšil velké oblibě. Většinu času prodléval v místním pohostinství, kde vyvolával šarvátky a často pak trávil noc na policejní stanici. Marie společné domácnosti nevěnovala příliš pozornosti a většinu dne trávila v pohodlných papučích u televizního přijímače. Honzík a Maruš byli taktéž pěkní rošťáci. Ve škole čtyřky, pětky a samá poznámka. Například: „Váš nemravný syn obtěžoval spolužačku Píchovou a záměrně komolil její příjmení, které pak napsal na tabuli. Nehodlám zdůrazňovat za které písmeno ,ch‘ v jejím příjmení vyměnil. Dále pak svoje o tři roky mladší spolužáky ze třídy poučoval, že sloveso ,píchat‘ se správně píše s tvrdým dlouhým, že to musí vědět, protože s ,pýcháním‘ už má svoje bohaté zkušenosti, na což je náležitě pyšný.“ Taktéž Maruš nosila podobná sdělení rodičům: „Vaše dcera byla přistižena na chlapeckých záchodcích, jak kouří. Lhala a vymlouvala se, že přišla chlapce pouze upozornit, že kouření cigaret neprospívá zdraví.“ Jednoho dne, bylo to v pondělí, kdy bývá hospoda zavřená, oznámila Marie Janovi, že není co jíst, ať se s dětmi vydá do lesa nasbírat houby a lesní plody. Jan si na cestu vzal dva lahváče a butelku svojí oblíbené domácí samohonky a vydal se s dětmi do lesa. Za krátký čas doplnil kalorie tekutou stravou, zalehnul pod rozložitý smrk a tvrdě usnul. Jeho nezbedné děti zběsile běhaly po lese, ničily lesní porost, plašily zvěř, kopaly do mravenišť, dokonce si zapálily cigárko, které Maruš svým spolužákům zabavila na chlapeckých toaletách. Samozřejmě, jak už to v pohádkách bývá, děti se ztratily, přišel večer. Bloudily lesem, až úplně náhodou narazily na chaloupku, která byla postavená celá z perníku. Nejdříve nahlédly do rozsvícených oken, aby zjistily, kdo stavení obývá. Zajásaly radostí, když za oknem zahlédly vetchou a lítost budící stařenku, jak sedí ve fotelu a štrykuje si podvlíkačky pro chladné zimní večery. Řekly si, že s babou nebude problém, že bude dobře, když se nejdříve pořádně nadlábnou. A tak vylezly na střechu a hodovaly tak dlouho, dokud nesežraly celý komín. Když pak zaklepaly na dveře, stařenka děti mile uvítala, pozvala je do chaloupky a uložila je k spánku do čistě povlečených postýlek. Na druhý den ráno se Honzík s Maruš dohodli, že by stálo za úvahu, baby se zbavit. Bydlení v útulné lesní chaloupce z perníku je z říše snů, o potravu je postaráno, ba co více, nemusí navštěvovat školu, co jim bude chybět? Nic! A tu přišel Honzík na úžasný nápad: „Babičko, na co máte tu velikou láhev s Alpou?“ „Chlapče milý, tím já si mažu svoje staré klouby, aby mě nebolely“, odpověděla babička. „Ale to neděláte dobře“. Úspěšně předstíral zájem o její zdraví. „Alpa se pije, aby se klouby prohřály i zevnitř. Zkuste to, náš tatínek to taky tak dělá.“ Netrvalo dlouho, láhev byla vypitá a babka se tvrdým spánkem odebrala do říše snů. Teď nadešel čas realizace Honzíkova ďábelského plánu. Zatopil v peci a babku strčil do trouby se slovy: „Babizna je vyzáblá, do hodinky bude vymalováno.“ Po hodině děti otevřely troubu, právě v momentě, kdy se stařenka probrala z alkoholického opojení. Moc si pochvalovala léčebnou metodu, kterou jí Honzík doporučil. Alpa vskutku prohřála její klouby i hřbet zevnitř a lázeň v příjemně vyhřáté troubě jí taktéž velice prospěla. Ale co to? Co to! K chaloupce rázným krokem kráčí švarný mladý myslivec. Vstoupí do domečku, přivítá se s babkou, na stůl postaví láhev červeného, olízne si mlsné vousy a zeptá se: „Co tady pohledávají ti dva holomci?“ „Jsou to děti z daleké vísky, zabloudily, přišly včera večer, tak jsem jim poskytla přístřeší.“ Odpověděla babička. Na to myslivec vytáhnul lesáckou mapu, červenou pastelkou v ní vyznačil cestu z lesa a řekl: „Tady máte podrobný plánek cesty domů a ať už vás tady nevidím, holoto nezvedená!“ Na to zmizel i s babičkou a láhví červeného vínečka v ložnici. Máně a Honzíkovi nezbylo nic jiného, než se vydat ke svému domovu. Ještě si na cestu nalámaly perníček a tu se Honzík zarazil a říká: „Sakra, my jsme ale volové! Teď už vím, proč se nám babu nepodařilo upéct. Komín neměl tah, trouba se pořádně nevyhřála, protože jsme včera komín sežrali!“ Když už byly děti z lesa téměř venku, na lesní pěšině potkaly svoji spolužačku Karkulku Červenou. Máňa říká: „Co to neseš ve svém košíčku?“ „Kuřátko a bábovičku pro svou babičku. Dneska má svátek.“ Odpověděla Karkulka. Na to Honzík: „ Naval to sem, nebo ti nabančím! A běda, jestli nás doma napráskáš!“ …… Ale to už je jiný příběh, tak někdy příště. Dobrou noc, Dědek