Modrou oblohu vystřídala temná, zlověstná mračna, která hlásala blížící se pořádnou průtrž. Nezbývalo, než přidat do kroku a vyhledat nejbližší pohostinství.
Ten chlap za pípou vypadal tak nějak divně. Vypasené tělo měl oblečené do světlých gatí a bílého trika, v pase byl přeštípnutý úzkým opaskem, měl dlouhý červený frňák, tmavé pronikavé oči, holý škopek, dobrosrdečný úsměv, zkrátka vypadal jak SNĚHULÁK. Hned se nás zeptal, co si panstvo přeje. „Jsme na Valašsku, přineste nám každému TAJTRDLÍKA slivovice. Valašské.“
,Kamaráde, na zdejší kraj mám takovou zvláštní vzpomínku. Kdysi jsem navštívil Dřevěné městečko, právě když tam probíhaly Dny řemesel. Mistři svých oborů, pekaři, řezbáři, švadleny, kováři…. předváděli svoje výrobky. Zaujal mě chlap, který sochal z kamene různé objekty, jako třeba boty i s tkaničkami z šutru. Právě před zraky čumilů pracoval na ježkovi v životní velikosti. „Mistře, toho ježka si koupím, za jak dlouho budete hotov?“ „Přijď si za dvě hodiny, připrav si osm stovek a je tvůj. Buď tady včas, nebo bude pryč.“ Mistr si z láhve přihnul pořádný doušek slivovice a pokračoval v díle. Po dvou hodinách jsem naklusal k provizorní dílně pana mistra. Ježek byl dokončený a dokonce jsem měl pocit, že se na mě usmívá. „Mistře, jsem zde, ale osm stovek se mi zdá příliš, domluvíme se na pětikilu“, smlouvám. „ Děláš si srandu? Do hodiny je pryč. Za osm, a tečka!“, načež si opět přihnul další mohutný doušek přímo z láhve. Říkám si: ,však moje chvíle přijde‘. Stánek s ježkem jak mlsný pes obcházím za další dvě hodiny a tu na mě opilým hlasem volá mistr sochař: „Pojď sem! Skoč mi pro flašku slivovice, ber ježka, končím!“ A tak mě ježek vyšel na dvě stovky a už deset let se na mě usmívá ze skalky na chalupě. Dostal jméno ježek Impotent. On totiž nepíchá!
„Šéfe, přineste nám druhého tajtrdlíka. Té vaší, Valašské.
,Kamaráde, teď se vypravíme na nedaleké Hukvaldy. Před nedávnem jsem se tam vydal na kole, abych zkontroloval Leoše a jeho lišku Bystroušku. Svištím s kopce, míjím golfové hřiště a hned za hřištěm, u první chalupy baba stříhá živý plot. Taková vesnická žena plných tvarů, růžolících lící, přibližně mého věku. Zastavím a říkám jí: „Madam, viděla jste tu hrůzu? Propána, to je hotová Sodoma-Gomora, to nikdá nebylo, aby…“ „Co se stalo?“, zeptala se a obezřetně se kolem sebe rozhlížela. „Paní, na golfovým hřišti, šukali dva svišti!“ Na to sekla nůžkami na zem a vypálila k chalupě. „Doprdele, já se musím běžet vychcat!“ Ještě jsem za ní volal: „Přidal se k nim třetí, měli osm dětí!“, ale to už asi neslyšela.
Pane vrchní, chtělo by to ještě třetího tajtrdlíka!
No, když jsme tady v těch našich Beskydech, povím ti, co se mi přihodilo na Lysé hoře.
Můj věrný přítel pes byl taky můj velký kámoš. Chodil se mnou na hory, na běžky i v lodi zastával funkci háčka, dokonce jsem ho na kole vozil na zádech v batohu. Jen hlava mu čuměla ven, kochal se krajinou a do řízení mi nekecal. Zkrátka byl zlatý a dokonce se i podle psí občanky Goldie (zlatý) jmenoval. Mě sice moc zlatý nepřipadal, byl vlastně zrzavý a figurou mi spíše připomínal kohouta. Ostrý zoban, prohnutá záda, vztyčený bohatý chvost, a tak jsem ho oslovoval Kokote. Toto oslovení přijal s nadšením a na slovo poslouchal příkazů svého páníčka. Cestu na Lysou znal dokonale, neboť během každého roku jsme ji společně absolvovali nejméně čtyřicetkrát. Bylo to v zimně, kdy jsme vyskotačili na vrchol a já jsem mu připomněl: ,Kokote, do chaty pejskové nemůžou, tady si sedni, a na páníčka pěkně počkej.‘ Kokot se zatvářil zklamaně, jako bezďák před zavřenou sběrnou, avšak příkazu uposlechl disciplinovaně. V chatě jsem se postavil do fronty před výdejním okýnkem a tu mě oslovila baba. Už od pohledu mi bylo jasné, že slovní přestřelky jsou její oblíbenou disciplínou. „Pane, neviem, či som dobre rozumela. Ako sa volá ten váš pes?!“ Popravdě odpovídám -„Kokot“. „No, pre psa naozaj čudné meno, ……ále čo, aký pán, taký aj pes!“
Čtvrtý tajtrdlík přistál na stole bez objednávky.
Kámo, ještě jednu z Lysé hory. Ona, ta naše královna a perla Beskyd je pro mě jakýmsi tréninkovým sportovištěm pro moje aktivity. Během roku dám několik půlmaratonů, triatlonů, ocelových mužů a mnoho dalších sportovních akcí, z nichž je pro mě nejcennější Spartan race. A tak jsem si nechal sparťana vytetovat na pravou paži. Potkávám mnoho lidí, kteří mají na svém těle celou řadu různých symbolů. Keltské motivy, japonské, čínské nápisy, maurské, indiánské výjevy atd. Kolikrát se i zeptám, co představuje jejich drak, koi kapr, strom života…málokdo ví, co vlastně na sobě nosí. Klušu si z vrchu a potkám mladou ženu. Na levé paži měla vytetovaného anděla. Krásná práce. Hezký obličej, precizně ,vykroužkované‘ kudrnaté vlasy, za hlavičkou mu vyčnívala andělská křídla. Pochválil jsem jí vkusný a skvěle provedený motiv. Odpověděla: „ To je moje Anička. Ona už je tři roky v nebíčku, měla dva roky, když odešla……“
Když Sněhulák přicválal s pátým tajtrdlíčkem, musel jsem změnit téma.
Před pár lety jsem cestoval po Mexiku a jedna z lokalit, kterou jsem navštívil, se nazývá Aqua azul. (Modrá voda). Už cesta vozem byla docela dobrodružná. Ne, že by mi vadila divoká jízda po mizerných cestách, to jsem zažil už mnohem krkolomnější cestování, ale k místnímu koloritu patří častá, vynucená zastavení. Špagát s fábory natažený přes cestu donutí řidiče zastavit, pak už vyskáčou děti z příkopu a turistovi nabízejí banány, tortily, přívěšky, svaté obrázky a když nepodpoříš místní chudinu, pak jsi zlý ,gringo‘. Ne, že bych nepodpořil, ale všeho moc škodí. Nad vodopády a peřejemi vede úzký, na lanech zavěšený asi tak sto metrů dlouhý most pro pěší. Pod tebou se voda vaří, hučí vodopády, nad tebou duha jak vstupní brána do nebe, lávka se prohýbá a kýve ze strany na stranu, scenérie, jak v kýčovitém filmu. Tu proti mně jde malý chlapec, tak pět, šest roků. Vytáhnu foťák….a narazím. ,Ne, ne! Nejdřív naval prachy a pak teprve můžeš fotit!‘ Snímek s vyčůraným hošíkem odmítám, protože se k focení nabízejí dvě dospívající slečny, aniž by natahovaly ruku pro bakšiš. Namířím aparát, a!!! Jediný oděv, který mám v horku na sobě, trencle, jsou rázem u kotníků. Ten zbojník mi je z pomsty zákeřně zezadu stáhnul. A před slečnami! Hned se mi vybavil verš:
,Vůbec se netěším na léto, to bude zase řečí,
že prý mám malé to, co mají ostatní větší.‘
„Kamaráde, podívej se z okna. Je po dešti.“
Opustili jsme horský šenk a odkráčeli do nejbližšího města. Však na nádraží bude v restauraci jistě otevřeno.