V měsíci dubnu je v našem kalendáři čtvero označení hvězdičkou, aby se nezapomnělo
na dva svátky a dvoje narozeniny. To se vždycky celá moje sedmihlavá smečka bab
sebere a odjede relaxovat na chalupu do Frýdlantu. Já tam samozřejmě vyrážím
s několikadenním předstihem, aby byla jistota, že obytné prostory budou řádně
vytopené na příjemných alespoň 28 stupňů Celsiovy stupnice a na zahradě už pro ně
nezbyde žádná práce. Že jsou v početní převaze, to by mi ani tolik nevadilo, avšak
jejich síla spočívá v jejich jednotě. A to mi vadí. Stačilo se jen nesměle, velmi opatrně
zmínit, že bychom slavné dny ozdobili třeba jen jedním jediným výstupem na Lysou
horu, naši královnu a perlu Beskyd….a už to šlo. Hlasité projevy nevole se sypaly na
moji hlavu tónem, kterému nešlo oponovat. A že prý si raději zajedou na procházku do
některého z jejich nákupních chrámů, aby bylo na večerní párty dostatek jídla a pití.
Večer pak musím grilovat a tlačit do sebe odporné mastné buřty a svoje vnitřní
hospodářství prolévat Fernýtkem, protože chlapi prý to mají rádi hořké a taky proto,
aby nevyměkli. Takový potravinový teror na mě pokaždé zkoušejí. O kulturní program
se mají za úkol postarat vnučky. Navléknou se do zelených hábitů, vyvádějí darebnosti,
skopičiny a u toho řvou: „Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně, rozdáváme, rozdáváme!“,
jakoby podobných reklamních kravin v telebedně nebylo dost od rána do večera, den co
den. Vůbec bych se nezlobil, kdyby televizor už konečně vyplivnul svoji duši. Taky
nemohla chybět hudba a diskoška, avšak hlavní událostí večerního programu bylo
vypouštění „lampionů štěstí“. Každý si napsal svoje přání, které by mu mělo přinést
radost a štěstí. Já jsem si přál kolo. Takové vysoké, - tzv. kostitřas, jako má můj
kamarád Jóžin z Brodu a jezdí na něm ve fraku, s cylindrem na hlavě a na rukou má
bílé rukavičky. To by byla krása, až bych na něm vyrazil naším městě a všechny dámy
by mi mávaly na pozdrav…. Když jsem přečetl svoje skromné přáníčko, opět jsem se
stal hromosvodem nevole a musel si vyposlechnout mnoho nelichotivých slov z úst mojí
drahé ženy, kterou s pokorou nazývám babkou Velitelkou. No, raději přibrzdím a
zmíním událost další, příjemnější.
Zajímavé přání sepsala vnučka Andrejka, žačka první třídy:
Přála bichsemsi koníčka ale mamka řikala že koníka nemůžeme mít protože
každý den vypyje padesát litrů vody sežere moc sena a pakbi nezbilo na
naše čtyry ovečky a onybi pak mohli umřít. A tak si přeju aspoň robotyckeho
koně protože ten seno nežere a moh bimně vozyt do školy i do hudepky
protože tomám hódně daleko.
Ona je naše Andrejka „koníčková“. Náušnice- s koněm. Školní brašna -s koněm. Trička,
noční košile, knihy, přívěšky, hračky…. všude samý kůň, dokonce i její pokojíček spíš
připomíná koňskou maštal. K přáníčku připojila adresu domů. Lampiony štěstí se
vznesly vysoko nad naše hlavy, až z nich byla jen malá tečka a ta nabrala kurz na sever,
směrem na Pálkovice, Frýdek-Místek…..
O pár dnů později, přišlo naší vnučce od České pošty oznámení o uložené zásilce. Byl to
balík a v něm dopis:
Milá Andrejko,
právě dnes mi poštou ranní přišlo větrem tvoje psaní. A protože se nemá nic
odkládat, hned na něj odepisuji.
Vím, že chodíš dost daleko do školy a dvakrát v týdnu ještě i do hudební
školy a kolikrát tě pak i nohy bolí. Rád bych ti vyhověl s přáním, které jsi
mi poslala po lampionu štěstí, ale na to, abys jezdila do školy na robotickém
koni, jsi ještě moc malá. I na jízdu na koni, ať už živém či robotickém, je
potřeba mít Oprávnění k provozu na pozemních komunikacích a to můžeš
dostat, až vyrosteš. A tak trénuj nohy, to se ti bude vždycky hodit a občas
si taky zajezdi na kole, na bruslích, nebo na koloběžce. Ty seno nežerou.
Zatím ti do sbírky posílám překrásného koně na hraní, který ti jistě bude
vynikajícím kamarádem. Jmenuje se Dark.
S pozdravem Štístko Lampionovič.
Jasně, že koníka a dopis jsem poslal já. To se ale nesmí nikde říkat!
Po osmi letech:
Andrejka už je velká slečna, chodí do devítky. Na pozemku u jejich domu se už sedm let
vyskytuje malá stáj a v ní dva koně, její dávný sen se jí splnil. Každý den jezdí se svojí
mamkou na vyjížďky, vzorně se o koníky stará, a co je nejcennější,- nemá tím pádem
čas na blbosti, jak už to ve věku náctiletých bývá. Dokonce už má podanou přihlášku na
studijní obor v agropodnikání, se zaměřením na chov a jezdectví.