Svoje dětská léta a léta zrání jsem prožil v okrajové části okresního města, v oblasti, ve které už platily zákony vesnice. Každé stavení hlídal na zahradě čtyřnohý sekuriťák a ne jinak tomu bylo i u nás.
Náš pes byl ostrý hoch, vlčák a jmenoval se Jeryk. Kolikrát se stalo, že ani nevyčkal povelu svého páníčka, a už trhal. Můj otec se před svými přáteli chlubil, že Jeryk má středoškolské vzdělání a ovládá několik světových jazyků: „Sit down, my friend!“, a on skutečně sednul. „Come here!“, a pes přišel k páníčkovi. Nebo: „Vsadís, Jeryk!“, „Pajdi suda, tavárišč!“ A protože rodiče našeho psa byli Poláci, často s ním hovořil i v jeho rodném jazyce: „Jeryk, chodź tutaj, do nogi!, nie rob glupich min, nie garb sie, nie dlub sie w nosie! Bo w rylo dostaniesz!“ Přeložím: „Jeryku, pojď sem, k noze!, nedělej blbé ksichty, nehrb se, nedloubej se v nose! Nebo dostaneš po rypáku!“ A Jeryk skutečně otcovy příkazy respektoval.
Moje matka byla moudrá, pečlivá a vzdělaná žena, avšak jeden závažný nedostatek přece jen měla. Hrozně ráda zpívala. Popravdě řečeno, spíše zpívala hrozně a bohužel taky ráda. Vůbec, ani trochu nerespektovala výšky tónů, dokonce ani rytmus nedodržovala a zásadně pěla ve forte. Otec její zpěv zarazil vždycky už v zárodku, ale když nebyl doma, byla její hudební produkce utrpením nejen pro mě, ale i pro našeho psa. Náš ostrý hlídač pak vždy stáhnul ocas mezi nohy, sklopil uši a nahrbený s čumákem u země se zbaběle odplížil do svojí boudy, kde zoufale kňučel, jak týden staré štěně. Také jsem vždy vzdoroval a máti napomínal, ať zanechá zpěvu….a to jsem neměl dělat. Matka usoudila, že jsem hudebně nadaný, když dokážu odlišit drobné nedostatky v jejím projevu a tudíž bude dobré, když budu navštěvovat hudební školu a učit se hře na housle. Nemohu říci, že bych snad měl odpor k nástroji, ale dost mě
mrzelo, že se třikrát v týdnu kvůli houslím nemohu zúčastňovat klukovských radovánek. Já v hudebce a kámoši si vesle užívají na loupežných výpravách v zahradách sousedů, které hlídají hodní pejskové. Já se zdokonaluji ve hře na nástroj a oni se zdokonalují ve střelbě z praku. Já se učím hudební nauce a oni se učí kopat do balonu, vyrábět dělobuchy a třeba i kouřit. Kde je sakra spravedlnost?! Ale přece jen jsou případy, kdy co je nedobré, je přece jen k něčemu dobré.
Zjistil jsem, že náš pes sice nesnáší matčin zpěv a vždycky zaleze truchlit do boudy, ale na moji hru na housle reaguje zcela odlišně. Hezky si sedne, zakloní hlavu, přivře oči a lehce, jen tak jemně pijánko vyje. A já v otevřeném okně přitvrdím. Přitlačím na smyčec, zařadím pár falešných tónů a Jeryk taky přitvrdí - vyje hlasitěji, přidá tremolando. A já opět přidám na páře, on taky, a to už se přidávají i ostatní čokli ze sousedních zahrad. Tenhle koncert mě baví. Připadám si jako velký umělec. Dirigent obrovského hudebního tělesa, protože se do představení přidávají další a další umělci ze zahrad sousedů, jejich sousedů a ještě dalších sousedů a půl města vyje, jako když se každou středu v poledne spustí sirény.
V dobách, kdy se ještě stávávaly dlouhé fronty na maso, rozhodl můj otec, že si pořídíme vepře. Postavil chlívek, koupil sele, které dostalo jméno Pepa. Vepřík byl stále při chuti a rostl jako z vody. V létě, kdy můj otec musel odjet na nějaké týdenní školení, měl už Pepa metrák a o pravidelný přísun potravin po dobu pěti dnů pro našeho pašíka se měla starat matka. Když neustále hladovému zvířeti přinesla plné vědro lahodných pomyjí, nedočkavý vepř proti ní vyrazil takovou silou, že máti porazil, kýbl převrátil a rozhodl se, že si užije nabyté svobody. Dokonale zplundroval celou zahradu, chloubu našeho otce. Vystrašená matka hbitě vylezla na jabloň, odkud zoufale volala o pomoc. Její volání uslyšel soused Veselý,
zdatný Sokol, zahrádkář, pěstitel domácího zvířectva a dobrovolný hasič. Než však nastoupil do záchranné akce, stačil Pepa na našem pozemku zlikvidovat všechny výpěstky, a protože pes Jeryk bral Pepovo skotačení jako zajímavou zábavu či bojovou hru, taktéž se zúčastnil důsledné devastace záhonů. Kdyby tenkrát matku aspoň napadlo zazpívat, nemusela být škoda tak velká.
Když se otec vrátil ze školení, hned šel pašík na porážku, ačkoliv bylo léto a vepřík Pepík vážil pouhý jeden metrák. Nerozhodl tak proto, že by snad ohrozil matku na životě, ani proto, že sežral veškeré výpěstky na záhonech, ale rozhodl tak proto, že totálně zdevastoval okrasnou část zahrady. A tak šlo prasátko na pekáč a pes na řetěz.
Jeryk přišel o kamaráda, může však být rád, že za společnou likvidaci zahrady nešel na pekáč taky.