Tenkrát bylo hrozné vedro. Ulice města prázdné, všichni se povalovali u vody, nebo nasávali pivo pod pergolami svých zahrad. Já jsem se vydal do stínu lesa na Vsetínské vrchy, abych si proluftoval svůj pajšl. Živou duši jsem nepotkal, ….až, …Na mezi sedí kluk. Měl na sobě trencle, tričko a galoše, vyjukaný výraz ve tváři a slzy v očích. Nemusel mi nic vysvětlovat, prostě se ztratil. Dal jsem mu napít a najíst, pak jsme se společně vydali do H. Bečvy a cestou kecali o všeličem. Dověděl jsem se, že maminka je klavíristka a taťka stavební projektant u vojska. Právě dnes se rodiče vydali do Brna, kde má mamka nějaký koncert. Starší bráška zůstal doma v Bohumíně, aby využil dočasné nepřítomnosti svých rodičů a mohl si v pohodě užívat se slečnou svého srdce. Marek, tak se chlapec jmenoval, se mi svěřil, že mu je deset roků, má rád hory, protože s rodiči jezdí na jejich chatu a taky rád jezdí vlakem, v jízdních řádech se už vyzná a až vyroste, chtěl by být mašinfírou a taky bude hodně cestovat, protože cestování je prima. A právě proto se dnes vydal na vlak a do hor, jenže se nedopatřením tak nějak trošku ztratil. Za dvě hodiny jsme byli u auta a za další hodinu jsem Marka vyložil doma v Bohumíně. Čas od času, tak asi dvakrát za pětiletku jsem Marka potkával. Vyrostl z něj pořádný chlapák. Vystudoval železniční průmyslovku, dostal práci vlakvedoucího, oženil se, byl šťastný. Měl jsem z něj radost a rád s ním vždycky přátelsky poklábosil. Je tomu asi tak sedm let, (to už měl Marek kolem čtyřicítky), kdy mě navštívil. Zase měl ten vyjukaný výraz ve tváři a slzy v očích, jako tenkrát před zhruba třiceti lety. Nechal jsem ho, ať ventiluje svoje myšlenky a vyposlechl si jeho zoufalé vyprávění. Navštívil Casino. A představte si, že hned napoprvé vyhrál čtrnáct tisíc. Z příští návštěvy herny si přinesl osm tisíc. Hned mu bylo jasné, že je dítětem štěstěny. Sem tam i prohrál, sem tam vyhrál, ale to správné štěstí přece zase musí přijít! Jenže průlomová situace v hazardu ne a ne nastat. Štěstíčku se zkrátka nějak nechtělo uposlechnout jeho přání. A jak už to bývá, naivní představa o snadném zbohatnutí byla silnější než Marek. Nejdříve přišel o chatu po rodičích, potom přišel i o obyt a musel se odstěhovat do obecního kvartýru. Navštívil mě vlastně proto, abych mu z mizerné situace pomohl psychicky a samozřejmě i finančně. Jeho přání jsem vyslyšel a jako kamarádovi mu skutečně v jeho nouzovém stavu pomohl, i když jsem dobře věděl, že finanční výpomoc je zřejmě nenávratná. Lepší by bylo, kdybych mu tenkrát řekl: „Pokud chceš nakopat do prdele, pak jsi srdečně vítán!“ Jenže ono to není tak úplně snadné. Už jsem Marka delší čas neviděl, (asi tak sedm let), a protože bylo hezky, vydal jsem se na kole do Bohumína kamaráda navštívit. Zaklepal jsem na dveře jeho „obecní pastoušky“, a vyčkal. Otevřel mi nějaký cizí člověk a co prý chci. „Marka“, říkám. „Ten už rok bydlí na krchově. Nejdříve přišel o veškerý majetek, potom i o práci, nakonec mu zdrhla žena, tak si sám pomohl.“ Odpověděl. Doma jsem pak svojí ženě povyprávěl, jak si Charón odvezl Marka na druhý břeh řeky. Bylo mu sedmačtyřicet let. A víte, co na to řekla moje žena? „I takto se dá vyřešit nouzový stav, když rada a pomoc blízkých jsou marné.