Můj první a taky poslední lyžařský výcvik proběhnul na střední škole. Vzhledem ke skutečnosti, že moje písemnosti podléhají přísné revizi ze strany mojí ženy, dcer i vnuček, bylo by nedůstojné zveřejňovat vzpomínky na časy rané zralosti, tím spíše, že onoho výcviku se zúčastnila i spolužačka Jana, která se později stala mojí ženou. Co si budeme povídat. Nejen o lyžování jsou týdenní lyžařské výcviky s ubytováním na horských chatách, kde jsou vytvořeny ideální podmínky pro realizaci svých prostopášných myšlenek čerstvě dospělého muže. Však ony ty naše frekventantky výcviku už taky měly sympatické sexy křivky a byl by hřích skýtajících možností nevyužít. Jedna zveřejnitelná vzpomínka na lyžák mi však utkvěla v paměti. Z lyžařského výcviku z roku 1962 v Orlických horách jsem si přivezl krásný diplom, který jsem si zasloužil hned nadvakrát. Název diplomu zněl: „VELKÉ LAMPRKNO“. A teď se posuneme o dvacet let dopředu: Psala se osmdesátá léta. Pozvala si mě vrchnost na svůj Olymp a začali do mě šít: „Soudruhu, tvoji horníci zavalili pracoviště, neplníme plán, soudruhům v kancelářích v Praze je zima, brzy přijdou tuhé mrazy. Musíme nepříznivou situaci bezodkladně řešit!“ Já na to: „Soudruzi, ne já a moji horníci zavinili těžkou situaci v dobývání černého zlata, ale na vině jste VY! To Vy jste se nepostarali včas o náhradní pracoviště pro dobývání uhlí, ačkoliv jste věděli, že jsme se dostali do velmi náročných geologických poměrů, ve kterých riskujeme zdraví a životy našich pracujících.“ Ředitel, náměstek, předseda ZO KSČ, předseda ROH poněkud zbledli, zamysleli se a prohlásili, že se musí poradit. Po krátké poradě vynesli verdikt: „Soudruhu, ty by sis měl odpočinout, zdá se, že jsi přepracovaný. My ti umožníme vybrat si loňský zbytek dovolené, aby sis odpočinul a pověnoval se rodině.“ V jejich tvářích jsem postřehnul odér škodolibosti, protože tenkrát, bylo to v prosinci, byla hnusná zima, na cestách samá sračka, padal déšť se sněhem, psa bys ven nevyhnal a oni si mysleli, že mě naserou. ONI totiž nevěděli, že na horách je parádní zima, podobná té Ladovské. Doma jsem nahlásil, že pár týdnů nebudu k mání, sbalil si nejnutnější věci pro přežití,- běžky, vosky, OP a prachy, vylezl na Lysou a vydal se na dlouhou cestu kolem republiky. Počasí mi přálo, všude nad 650m nadmořské výšky bylo sněhu dostatek, potkával jsem samé dobré lidi, bez problému jsem vždycky našel ubytování za přijatelnou cenu, prostě paráda. Projel jsem naše Beskydy, pak pokračoval přes Vizovické vrchy, Bílé Karpaty, Vysočinu, Šumavu, Krušné hory, Jizerky, každému pohoří jsem dal za den svých padesát až šedesát km. Jasně, že hluchá místa mezi horstvy jsem musel překlenout vlakem. V Krkonoších nastal problém. Vyšly zrovna na víkend. Pražáci se nahrnuli do hor a sehnat nocleh bylo bez šance. Tu potkám děvčata, která byla na lyžařském výcviku, a dám s nimi řeč. Zjistím, že jejich profesor fiskultury je můj kamarád, spolužák z gymplu a tak jsem sporťáka navštívil a požádal ho o přenocování na jednu noc. Že se kdekoliv natáhnu na koberec, prospím se a brzy ráno vypadnu. Pan profesor, spolužák, teď už bývalý kamarád mi nevyhověl. Nakonec jsem nocleh sehnal pozdě večer u úplně neznámých, ochotných a příjemných lidí na jejich chatě. V dalších dnech jsem svoje putování dokončil v naprosté pohodě, přes Orlické hory a Jeseníky do svojí domoviny v Beskydech. Byla to krásná, nezapomenutelná, hlavně dobrodružná cesta a právě to dobrodružství mám rád. Při nástupu do práce se mě soudruzi s náznakem úsměvu zeptali, jak jsem si užil dovolené. Moje odpověď zněla: „Skvěle, úžasně, špičkově!“ A to jsem opravdu nelhal. Pak už jsme dál plnili plán, usilovně kopali uhlí, aby úředníci v Praze netrpěli zimou. Čest práci a sportu zdar! Hele, zítra mám narozky a za pár dní budou ty veselé „Ponožkové svátky“ a já spolu s vnučkami a dcerami budu rozjímat nad hezkými událostmi, které nás potkaly. Tak vydržte ještě jeden kratičký zážitek. Ve svých vyprávěních jsem už párkrát zmínil, že dbám o to, aby život omšelého a mechem obrostlého staříka měl kvalitní hodnotu, a tak se věnuji rozmanitým aktivitám, které mi přinášejí potěšení. Některé radostné události se opakují jen a toliko jedenkrát za rok, zato však mají svoji dlouholetou tradici. Hned z kraje roku je to akce „Na Nový rok, do vody skok“. To se po Silvestrovském skotačení jdeme koupat do nedalekého jezera Kališok. My odborníci a znalci, během ponoru do chladných vod zkoumáme, jak zúčastněným ženám ledová voda sluší. Zpevňuje jejich těla, jak po chirurgickém zákroku, zatímco mužům novoroční koupel nesluší ani trochu. Taky jak po chirurgickém zákroku. Každým rokem se zúčastňujeme akce nazvané „Fichtlday“. To je závod starých motocyklů s obsahem do 50ccm. Opráším motokolo Stadion S11 z roku 1956, obléknu se do pěkného staročeského oděvu a jde se na věc. Nádherná akce je sraz a závody velocipedistů. Historická kola, historické oděvy, retro hudba, jízda elegance. Sjíždění řek na neobvyklých plavidlech, taky fajn. No mohl bych pokračovat do aleluja. Ke konci zimy se těším na akci, která se nazývá „Lyžníci“. Majitelé starých dřevěných lyží se v dobových oděvech sejdou na předem určeném svahu našich Beskyd. V nedávných letech to byla Prašivá, Lysá hora, Bílý kříž, Visalale……Tam potom předvádíme svoje umění v disciplínách, jako je Sjíždění svahu – nikoliv sjezd! Taky Zatáčkování – ne slalom! Pěkným telemarkem elegantní zatáčkování! A vrcholem trojboje je Skákání, žádné lety na lyžích! Někteří borci dokáží doskočit z můstku i tři a půl metru! Jsou však i takoví zoufalci, kteří svoje nářadí zlomí už při mohutném odrazu. Po soutěžní fázi je společná večeře a potom pařba až do rána. Takové jsou krásné ty zimní sporty!