První polovina podzimu bývá příjemná, však se jí ne náhodou říká „babí léto“. (Jsem přece babka, tak si mohu trochu pofandit.) Krajina plná barev nás láká do lesů a parků nabrat poslední hřejivé paprsky slunce, zamávat na šťastnou cestu stěhovavým ptákům a zemědělcům popřát dobrou sklizeň brambor a podzimního ovoce. Hřejivý podzim je prostě takový malý náznak života v domovech důchodců. Pohodovou část podzimních dnů však utne Martin, kdy nastává čas nateklých frňáků, bolavých krků a teplého prádla. Proto se raději vraťme do času babského léta a zvláštní události spojené se sbíráním hub: Dnes mě ten můj důchodce probudil už v sedm. Aniž by se obtěžoval s milým přivítáním do nového dne, řekl jen: „Vstávej, rostou!“ A tak jsme vyrazili směrem k Martiňáku, protože tam prý zná místa. Na parkovišti u hotelu na mě silný dojem udělalo množství vozidel a ještě větší počet houbařů, ale můj parťák prohlásil, že jsou to samí panelákoví mastňáci a se sběrem hub nebudou mít žádné zkušenosti. Na to svižně vyrazil do terénu. Už cestou mi dával instrukce: Neodcházet od vozidla na vzdálenost větší, než 200 m a dodržet stanovený čas návratu. Jenže to není tak jednoduché. Časté vynucené čurpauzy sebou přináší problém, kde najít ten nejpříznivější úkryt, aby byla jistota v klidné úlevě. Kde nalézt ten nejmohutnější jehličnan, za kterým bude bezpečno!? A to je moment, kdy se v terénu zamotám a vždycky se ztratím. Opravdu vždycky. Na stanoviště pak přicházím s hodinovým zpožděním a ten můj stařík se pak tváří, jakoby zrovna vypil litr okurkového láku. Třídění a čištění hub je vždycky práce našeho dědka. Ten všemu rozumí. Které přijdou usušit, které zavařit, či zamrazit…a já si zatím dám sprchu. Jak tak stojím před koupelnovým zrcadlem, málem to se mnou seklo. Vidím tam zmutovanou babu! Nemohu uvěřit vlastním očím - bába s koulema! V těsné blízkosti „přístroje“ symetricky umístěná dvě pořádně napitá klíšťata. No hned jsem propadla panice a začala řvát. Dědek střelhbitě od krájení hřibů naklusal i s kudlou v ruce, neboť se domníval, že mě v koupelně napadl nějaký had nebo potkan. Nakonec musel provést i chirurgický zákrok v rozkroku, protože jsem byla tak rozklepaná, že bych si mohla i ublížit. Hned měl zase ty svoje chytré kecy: Že prý to mám z toho věčného občůrávání stromů a příště ať si raději vezmu pemprsku. Jenže já už příště na žádné houby nejdu, raději si je nakoupím na targowisku. A tečka! Houbaření zdar!