Dost podivný byl Štědrý den roku 1955. Tenkrát mi bylo deset let a mému bráškovi čtyři. Bratr se jmenoval Miroslav. Po matce. Ale protože byl druhorozený, malý, „roztomilý“, vždycky se mu říkalo Milánku nebo Milane. Všechny průsery jsem za něho vyžral já, protože jsem starší, mám jít bratříčkovi příkladem a dohlížet na něj. Štědrý den toho roku měl z počátku standartní průběh. Žádné zlaté prase jsme samozřejmě neviděli, jelikož jsme v průběhu dne sežrali všechny dobroty, na které jsme přišli. Konečně večer! Rybí polévku a smaženého kapra se salátem jsme do sebe hbitě naházeli, hlavně už, už, aby bylo zvonění a následný úprk do obývacího pokoje. Krásně rozsvícený stromeček, svíčky, prskavky, vůně purpury a jehličí, koledy ze starého gramofónu….to nás vůbec nezajímalo. Důležité byly krabice s nadepsanými jmény a jejich obsah. Pak následovalo zklamání. Opět fusekle, čepice, rukavice palčáky, šála a svetr, to vše pletené z příze, která už nejméně jednou svetrem byla. Největší radost a překvapení předváděl otec, protože sadu kapesníků, ponožky a košili, stejně jako loni i předloni, vůbec nečekal. I matka byla dojata, ježto luxusní punčochy z Tuzexu a podvazkový pás opravdu neočekávala. Nespokojený Milánek se ozval: „A kde sou hracky, Jezísku!?“ Na to otec: „Jsi kluk, tak si snad máš s čím hrát. No ne?“ Další průběh Štědrého dne už tak standartní nebyl. Rodiče nás uložili do postelí a nařídili „Chrápat!“, načež odešli na Půlnoční mši. Mého bratra napadlo, že bychom si mohli vánočních radostí ještě užít, že bychom mohli znovu zapálit svíčky a prskavky, třeba se Ježíšek ještě vrátí a přinese ty správné dárečky. A tak si svíčky zapálil ještě jednou. Nejdříve vzplanul umělý sníh z vaty, po té vánoční ozdoby, posléze i záclona. Fungl nová, paličkovaná, poprvé pověšená, chlouba naší matky! Boj s živlem jsme sice zvládli poměrně hbitě, ale co teď!? Jak zahladit vzniklé škody? Ohořelé ozdoby jsme zlikvidovali, řádně vyvětrali, ale co uděláme se záclonou? Opět to byl můj povedený bratr, který situaci vyřešil. Přinesl nůžky a řekl: „My tu záclonu uštíhneme a máma si bude myslet, ze se jí slazila psi planí.“ A tak jsme ji ustřihli a odešli do svých postelí předstírat spánek. Po návratu rodičů z půlnoční jsme byli nemilosrdně vytaženi z postelí a podrobeni výslechu. Sváteční atmosféru ozdobila matka pláčem a teatrálním hořekováním. „To mi děláte naschvál, abyste se mě zbavili. Však počkejte, darebáci, táta si přivede zlou macechu, a pak teprve uvidíte, vy zloději mého zdraví!“ Otec jednal stručně, bez dlouhého vysvětlování. Na holou jsme tentokrát výjimečně dostali oba. Tož takové to byly krásné Vánoce. Jak tak roky plynuly, mnohé se změnilo. Ježíšek se polepšil, začal nosit i klukovské dárky, dárky pro radost. Nikdy však pod stromečkem nechyběla krabička s nápisem „Milanovi“ a v ní ústřižek ohořelého kusu záclony ze slavných Vánoc roku 1955. Ústřižky došly, když už měl brácha třicet let a dva svoje potomky. V jednatřiceti dostal poslední vzpomínkový dar. Byla to úhledně zabalená žákovská knížka ze třetí třídy, úplně plná poznámek a sdělení rodičům. Nejslavnější, červeným inkoustem napsané sdělení znělo: „ Vážení rodiče, váš syn na školní výlet s námětem ,Poznáváme hlavní město ČSR‘, nepojede. Nechci riskovat další požár Národního divadla.“ S pozdravem, Pechová Marie, třídní učitelka ZŠ. (Děkuji za pochopení, do důchodu mi schází půlrok.)