Moudrá příroda má svoje zákonitosti. Vládcem rodin, smečky, hejna či stáda, bývá nejsilnější jedinec, samec. Samozřejmě, až na vzácné výjimky. Ze zaručených zdrojů vím, že čtyři procenta živočichů má s touto zákonitostí problém. Být vládcem rodiny má sice svoje přednosti, ovšem žádná sranda to není. Je to náročná a zodpovědná funkce, plná náhlých překvapení, vyžadující znalost řady strategických manévrů. Vím o tom svoje. „Dědku, ve čtvrtek a v pátek mají děti ze školy a školky volno, máme hlídání, připrav pro ně program.“ Oznámila mi moje žena domácí. „Jaký program? V ZOO i v Dinoparku jsme byli před nedávnem, venku není přes smogové lázně vidět přes ulici, a jak víme, zdraví si na tržnici nekoupíš.“ Bráním svoje pohodlí. Ve čtvrtek ráno narukovaly všechny čtyři vnučky. Tři, šest, dvanáct a patnáct let. Hrrrr, prásk…….a už se ty dvě starší vřítily do mého pokoje, ještě si nestačily sundat batohy a už se rvaly o počítač. Otáčivá židle na kolečkách se stala útočnou zbraní v bitvě, kterou, jak jinak, vyhrála starší. Ty dvě menší si stačily sundat batůžky i bundy, ale po chvíli kravál: „Babííí, já nechci Dobré ráno s Novou, já chci Pejska a kočičku!“ Tentokrát ve výběru dostala přednost nejmladší.“„..a ty, dědku, se koukej zapojit do dětských her a užij si radostného skotačení!“ nařizuje babka. „Ano dědo, postav nám bunkr!“ A tak dědek v obýváku postaví z židlí, křesel a dek pořádný bunkr a těší se, až do něho mládež zaleze a bude aspoň chvíli klid. Ale kdepak! „Dědo, to není bunkr, to je stáj: Budeš nám dělat koníčka!“ A tak dědek klesá na čtyři, nechá se vyhřebelcovat, nakrmit a pak musí za odměnu na svém starém hřbetu neúnavné vozit děti a u toho vykřikovat ,IHAHÁ, IHAHÁ!‘. Po půlhodině dostihů prchám do kuchyně a dobrovolně se nabízím k práci. Škrábání brambor a zeleniny je pro mne osvobozující činnost. Mezitím se do ložnice stěhují deky, peřiny, přehozy, polštáře a všichni plyšoví medvídci, pejskové, kočičky, koníčci se z proutěných košů a šuplíků přenášejí do postelí, aby si odpočinuli a připravili se na další radovánky. „Dědo, ještě nám musíš nakreslit zvířátka, my si je budeme vybarvovat vodovými barvami, abychom měli dárek pro maminku.“ A tak dědek kreslí, pokreslí nejméně třicet papírů, ale to už se ze zásuvek vytahují společenské hry. V ložnici chrápe třicet plyšáků, v obýváku je stáj a už po páté běží Pejsek s kočičkou, pokoj s počítačem je uzamčen a pořízen nápisem „NERUŠIT!“. Kde chcete hrát karty, dámu a člověče?“ „ No v předsíni dědo, v předsíni je ještě místo!“ Už jsem toho měl tak akorát po ďurku, když se z úst babky domácí ozvalo osvobozující: „Holky, jdeme nakupovat! Igelitky do ruky a odchod směr obchod!“ „Anóó, hurááá, jde se nakupováát!!“ zajásaly ratolesti. Procházky po supermarketech a nechat se podvádět reklamou, to babička i děti milují. Já sice ne, ale právě teď jsem jim za tuhle aktivitu vděčný. Doma sám …klídek…kafíčko, pouštím si Malou noční… balzám na duši. Tu se po hodině rozjímání rozletí dveře a do předsíně napochoduje průvod, jak na prvního máje za totáče. Nad hlavami nafouknuté barevné balonky, v rukou nanuky. „Ano, správně! Ještě na stropu je nějaké to volné místo, tam se mohou balonky uskladnit! A nanuk před obědem, to je ten nejlepší předkrm!“ Jásám radostně. Je oběd: Polévkové nudle měla ve vlasech a za ušima jen ta nejmenší. Ostatní se shodly na tom, že polévka není zdraví prospěšná, zbytečně zatěžuje zažívání a tudíž se bez ní obejdou. „Ja chcu ryžu místo brambor a stehýnko. A já chci jenom kůžičku z kuřátka a kompot. A mě dej babičko jenom stehno bez přílohy a omastku, já držím dietu“. Balkon máme prostorný, je tam stůl i židle. V létě na něm s babkou občas hrajeme skrable. Dnes už bylo na balkoně sice chladno, ale zato božský klid. Oběd mi tam chutnal. Ještě jsem dojel zbytky po dědech a tím čas žíru skončil, nadešel čas odpoledního odpočinku. Moje žena vždycky, když po obědě uspává tu nejmenší, používá stejný scénář. Nejdříve vypráví pohádku, potom zpívá, pak zpívá falešně, motá slova…usíná jako první. Zatím se v obýváku odehrává další seriál událostí. Slečny vyskladní svršky ze skříní, šátky a šperky z šuplíků a taky šminky z koupelny. Nastává zábava s titulem „Módní přehlídka“. Doprovodná hudba z reproduktorů budí babičku. „Kolik je hodin,…už půl čtvrté, to je nejvyšší čas uklidit a vykoupat děti, ať je v pět v pořádku předáme rodičům“. Večer v pět se loučíme s dětičkami a říkáme: „Budeme se na vás opět těšit, tak zítra ráno, pá pá.“ Pro případ živelné pohromy, nebezpečí teroristického útoku, okamžitého vykázání z futer našeho domu a tak podobně, mám v komoře připravené svoje „evakuační zavazadlo“. Obsahem tohoto šedesátilitrového batohu jsou věci nezbytné pro přežití v polních podmínkách, jako: Spacák, tři čínské polévky, nůž, zápalky, nejzákladnější hygienické potřeby, pětistovka a kopie občanského průkazu. Je pátek, půl šesté ráno. Temnou ulicí našeho města kráčí starý, unavený muž. Na svém hřbetu nese evakuační zavazadlo. Odchází do hor, někam nad hranici inverze, aby si vyčistil mozek. Vládce rodiny.