Když dnes čtu, jak mladí lidé i děvčata cestují do dalekých zemí, do nebezpečných destinací, vždy si kladu otázku a nebojí se. Tuto otázku si kladu teď, ve svém věku se svými životními zkušenostmi. Když je ale člověk mladý uvažuje jinak, nebojí se, neexistují žádné překážky.>
>
I začala jsem lovit v paměti co já a dobrodružství a vzpomněla jsem si na dovolenou v Bulharsku. Co? V Bulharsku, ptají se mnozí z vás, vždyť je to blízko, v civilizaci, v Evropě, ale vraťme se o několik desítek let zpět.>
>
Psal se rok 1975, my mladé učitelky Věra a já jsme měly dva měsíce prázdnin, tak co s nimi? Pojedeme k moři. Pojedeme do Bulharska. Loni v bulharském Sozopolu už byla naše kamarádka Jana, pochvalovala si to a to tam vyrazila se svou blonďatou kamarádkou Milenou stopem. Bezpečně dojely, stop je nezklamal a byly velmi spokojené. My s Věrou jsme si ohledně stopování nebyly jisté, proto jsme zvolili bezpečnou, klasickou variantu. Pojedeme vlakem.>
>
Vyhledávání vlakového spojení jsme nechaly na Věřině bráchovi, pracoval u ČSD a uměl číst v papírovém jízdním řádu. Vybral nám přímý vlak Praha - Varna, koupil jízdenky a místenky. Obě jsme doplnily šatník o plážové hadříky, ale i společenské šaty, sbalily kufr, no byl to takový malý loďák, nachystaly jsme si cosi jídla na cestu a vyrazily.>
>
Nadešel den D. Trasu Ostrava - Brno, kde jsme nastupovaly, jsme zvládly bez problémů. Je půlnoc a náš mezinárodní expres přijíždí. Bezpečně nalézáme své kupé a místa. Hurá jsme tu samy, takže se můžeme natáhnout. Naivně jsme si myslely, že tak to bude přes celé Maďarsko, Rumunsko i Bulharsko. Nebylo tomu tak.>
>
Už v první maďarské stanici jsme zjistily, že nákup místenek není nijak koordinovaný, protože na naše místa se hnali nějací dva maďarští manželé, totéž se stalo i Rumunsku, kde nás chtěli vyhodit z našich míst nějací rybáři. V Bulharsku žádná změna i tam bulharští cestují chtěli sedět na naších místech. Nakonec jsme se vždy nějak poskládali a jelo se dál. No dál. Třeba v Rumunsku, když se vlak rozhodl zastavit někde v poli, tak stál a stál, nikdo nevěděl proč, ani zmatený průvodčí, který zoufale běhal sem a tam. Čas plynul, hic strašný, zásoby žluté sodovky byly vyčerpány a nikde žádný jídelní vůz. Ale ten, kdo chce dobývat svět, musí přinášet oběti.>
>
Po mnohahodinové anabázi jsme v odpoledním slunci vystoupily ve Varně. No a teď jenom dojet do Sozopolu, je to přece blízko, ve školním atlasu na mapě jižní Evropy je to tak půlcentimetrová vzdálenost. Ten kousek je ale asi 160 km. O žádném spojení jsme neměly ani potuchy, jediné, co jsme věděly je to, že máme jet směrem na jih, na Turecko. Zbývalo stopovat. Táhly jsme se s těmi loďáky na výpadovku a začaly stopovat. Čekaly jsme dlouho, asi řidiče odrazovaly ty naše velké kufry, nevím. Nakonec jeden zastavil, my řekly Sozopol, on kývnul a jelo se. No jelo se celkem dlouho, my se už viděly u moře, ale najednou řidič zastavil, něco zamumlal, my musely vystoupit. Ocitly jsme se na nějaké pahorkatině, kde nebylo nic, jenom cesta a kolem vřes.>
>
Začalo se smrákat. Nikde žádné auto, kolem dokola zeleň. Začaly jsme si každá hledat nějaký důlek, kde přečkáme noc, když se objevila světýlka nějakého nákladáčku. Takový malý, vypadal, že se každou chvíli rozpadne, ale pohyboval se. Řidič, když uviděl dvě zoufalé postavy zastavil a naložil nás. Člověk to byl hodný, protože s námi nadjel až do centra Sozopolu. Právě byla půlnoc, ovínění, veselí lidé se právě vraceli z tančíren. A když spatřili dvě postavy, jak se vlečou a únavou už nesou kufry na hlavě, zatleskali, zaradovali se, protože si mysleli, že přijela nová hudba. Mlčely jsme, protože ti vtipálci byli Češi. Pod svítící lampou jsme vytáhli lístek s adresou ubytování a za měsíčního svitu jsme se šly ubytovat. Buch buch buch na dveře. Otevřela nám domácí, které se říkalo "chazjajka" a my už se viděly v posteli. Omyl, žádná postel. Oznámila nám, že postel bude až zítra. Dnes bude noc na dvoře. Ano, poprvé v životě jsme spaly na dřevěné lavici. Nám to nevadilo. Příjemné šumění nedalekého moře, únava z cesty nás v mžiku uspaly.>
>
Dovolená to byla skvělá, tři týdny rychle uplynuly a bylo třeba jet domů. Poslední dopolední koupání a začíná cesta zpět, domů.>
>
Jízdenky jsme měly koupené z domu. Místenky jsme neměly, protože na tak dlouho se neprodávaly. Však co, koupíme si je na nádraží. Na nám známém nádraží ve Varně, kam jsme už teď pro jistotu dopluly lodí, raketou, jsme zjistily, že místenky už nejsou a nebudou. Vyhledaly jsme se na nástupiště, odkud pojede vlak na Prahu. Však tam bude určitě nějaký nemístenkový vagón. Jak jsme brzy zjistily, nebyl. Na nástupišti se začal srocovat dav, stejně postižených turistů. Všichni chtěli jet, všichni měli jízdenky, nikdo neměl místenku. Nikdo nic nevěděl, všichni se ptali všech, a zběsile běhali sem tam. No prostě chaos, hysterie. Nervozita gradovala s blížící se hodinou odjezdu. V tom přišla záchrana, oznámili, že přidají jeden bezmístenkový vagónu. Nevím, jaká byla kapacita toho vagónu, nevím kolik bylo čekajících pasažérů na nástupišti, ale vím, že začal boj.>
>
Vagón byl přistavený, jen nastoupit a vtom to začalo. Najednou se několik lidí začalo sápat na dveře a otevírat je, jeden druhého sráželi ze schodů, ten, kdo se neudržel na madle odpadl z boje. Lezlo se i okny. Prostě nastala neskutečná vřava, chaos, hysterie. Z nástupiště se pak boj přenesl dovnitř, bojovalo se o každé kupé, o každé sedadlo, v konečné fázi o každou odkládací síť na kufry, o každou uličku. Trhalo se oblečení, zavazadla i rodiny. Naštěstí jsme své věci zachránili a ani nákupní síťovka s bulharskými bílými houskami a žlutými sodovkami se neroztrhla. Jako po každé bitvě vysvitne slunce, tak i tady boj skončil, vlak sebou trhnul a jelo se domů.>
>
Radost z toho, že jsme se dostaly do vlaku přehlušila všechny strasti, které jsme zažívaly. Každý měl svůj malý prostor na sezení, někteří i na ležení. Snad si ještě vzpomenete jak byly úzké chodbičky u starých klasických vagonů, ale když je nouze i dva ležící vedle sebe se tam vlezou, když je nouze nevadí, že někomu cizímu dáte hlavu do klína, nic nevadí, je nouze. Nevadí, že máte hlad, žízeň, že hygiena nefunguje. Pořád nic nevadí. Ale co vadí je, když v tomto okamžiku někdo začne mít velké zažívací problémy a k dispozici je pouze barevný časopis na křídovém papíře. Ó jak jsem soucítila se svou spolucestující. Postupně cestující vystupovali, uličky byly volné, bylo si kam sednout, ale co z toho, když už ani sedět nemůžete. Brněnské nádraží se blížilo a tam nás přece čeká vlak, který nás odveze domů. Nečekal. Zpoždění, které bylo až 2 hodiny se sice smrsklo na pouhých 20 minut, ale co naplat, když náš vlak nám frnknul před nosem. No co zbývá, buď se ponořit do víru nočního brněnského života, nebo zalehnout v čekárně. Zvolily jsme čekárnu, ono po té skoro čtyřicetihodinové anabázi jsme se spíš hodily tam mezi ta další spící individua.>
>
Každý se dočká, i my se dočkaly. Pamatuji si, že ještě nikdy se mi pohled na čoudící Ostravu nelíbil víc než tehdy.>
>
A malá poznámka na závěr. Život šel dál, Věře se narodily dvě dcery, a když dospěly, přišly své matce oznámit, že chtějí jet stopem k moři. Věra zakřičela hlasitě ne ne ne, nikdy. Ona na rozdíl od našich matek věděla, co takový výlet obnáší.