Slovo křeslo je podstatné jméno rodu středního, vzor město. Ve slovníku spisovné češtiny je u hesla křeslo napsáno – pohodlné sedadlo a opěrkami. No nic, co by vyvolalo nějaké emoce, nějaké obzvlášť zajímavé představy. Křesel jsou plné obchody, cpou nám pořád fotky křesel v reklamních letácích. Je to obyčejná nezajímavá věc.
Na zajímavosti slovo křeslo začne dostávat, když je spojíme s nějakými přívlastky, moderní, drahé, dědečkovo, houpací, prodřené, to se nám začnou vybavovat již barevnější obrazy. Zastavme se u některých spojení a sledujme, jaké emoce to v nás vyvolá.
Tak troufnu si tvrdit, že první spojení nějaké pozitivní emoce moc nevyvolá, spíš naopak. Zubařské křeslo. Tak a co vy chytli jste se za čelist. Já při vyslovení tohoto spojení vždy. Zubařské křeslo je, buď koženkové nebo kožené. Je vcelku pohodlné, má polohovací má opěrku na hlavu a dostatek prostoru na nohy, doktor nás vozí nahoru, dolů a zdarma. Opěrky na ruce ani nepotřebujeme, protože ruce máme stejně se zatnutými pěstmi složené v klíně. Nechci to nijak zlehčovat, protože co by za to někteří lidé dnes dali, kdyby se mohli posadit a třeba i trochu trpět v takovém zubařském křesle. Já při sezení v tomto křesle obvykle zkrotnu, otevírám, zavírám pusu na povel, piju na povel. Svýma smutnýma očima sleduji světlo, které osvětluje moji ústní dutinu, a ještě smutnější mám oči, když vytahuji peněženku a platím za ošetření. Ale i když posezení v tomto křesle se nevyrovná pohodlnému posezení v nějakém luxusním fotelu, chodím tam pravidelně a v podstatě ráda.
Při vyslovení dalšího spojení se vynoří jiný obraz. Houpací křeslo. Já před sebou vidím krásné, pohodlné křeslo z ohýbaného dřeva, v něm sedí bělovlasý starý muž ve flanelové košili v puse má fajfku a na nose kostěné brejličky. Ten děda se pomalu houpe, nikam nespěchá, s nadhledem pozoruje svět. Vyzařuje z něho klid. Tento obraz mám spojený s moudrostí získanou životními zkušenostmi. Ten starý muž neradí, nekritizuje, jen občas utrousí nějakou poznámku, usmívá se pod bílé vousy, když my si stěžujeme na svůj těžký život, jaké máme problémy, jaký je svět k nám nespravedlivý. On mlčí, ví své. A když k dědovi posadíme do houpacího křesla bělovlasou babičku se stejnými brejličkami, a pletením v ruce dýchne na nás nádherné teplo, pohoda, laskavost. Pohádková nálada. Chce se nám k babičce přisednout a nechat se hladit po vlasech, a jen cítit teplo jejich rukou. Chceme slyšet ty krásné lži, že se všechno spraví, že trápení skončí a že nám bude dobře. V ten okamžik je nám krásně, příjemně. A zazvonil zvonec a snění o pohádkovém houpacím křesle je konec.
Nastupuje realita. Nyní spojíme slovo křeslo s dalším přívlastkem a to je poslanecké křeslo, a teď jako by se ta klidná, pohádková atmosféra vytratila. Nevím čím to je, že to obyčejné a určitě i nepohodlné křeslo je tak lákavé, že se o něho svádí co pětiletku takové urputné boje. Desítky partiček a stovky občanů tehdy polepí všechny sloupy ve městě svými fotkami, hesly. Pozývají nás na besedy do hospod, někteří i něco rozdávají čepičky, tužky, knížečky, květiny, vaří guláše, pečou koblihy a hlavně mluví, mluví a slibují. Slibují, co všechno pro nás udělají, slibují nám peníze, či spíše více peněz, slibují péči o mladé i staré, holky či kluky, bílé i barevné, slibují vesničanům i lidem z měst. Slibují a slibují. A my jejich vábení podlehneme, co čtyři roky zalezeme za plentu, abychom vybrali toho našeho dobrého, hodného a moudrého zástupce. Mnohdy ale čekáme marně. Dosednutím do nepohodlného, poslaneckého křesla jakoby ztratil náš volený zástupce o nás zájem. Dlouhé sezení v tom křesle u něj pomalu začíná vyvolávat zdravotní problémy. Začne se mu ohýbat páteř, u našeho zástupce se objeví problémy se zrakem a sluchem. Už nás nevidí a neslyší. Po nějaké době si začne vybírat další křeslo, do kterého by si rád sedl, či přesedl. Přestane se dívat dolů, začne se dívat výš, nahoru na pohodlnější, dražší sezení. Někteří by rádi sedli až na pomyslný trůn.
A co já a křeslo. To pohádkové houpací si asi už nepořídím. Mohu sice navštívit svou ostravskou kamarádku, která má starožitné houpací křeslo, pohoupat se v něm, ale asi zůstanu u toho svého křesla z IKEi. Není houpací, ale je pohodlné, můžu se v něm lehce pohupovat a přemýšlet. A o čem přemýšlím? O všem. O lidech, o věcech, které nás obklopují a vůbec o životě.