Ano, byla to krásná doba, kdy si moje máma naivně myslela, že my dva s bráchou se staneme houslovými virtuózy, a přihlásila nás do houslí. Přestože přihlásila nás oba, housle pro jistotu koupila jenom jedny, ukázalo se to jako prozíravé rozhodnutí. K houslím koupila stojan, kalafunu a Ševčíkovu Houslovou školu pro začátečníky. Začátkem září vyplnila přihlášku, zaplatila školné a cesta za naším hudebním vzděláním mohla začít.
Prvních několik lekcí do výuky jsme si hrdě s houslemi vykračovali, dokonce jsme se snad rvali, kdo ten futrál ponese. V hodinách se nám zpočátku líbilo. Vyučoval nás takový kulaťoučký, dobromyslný, vysloužilý houslista. Vyprávěl nám o historii tohoto královského nástroje, o roli houslí v každém pořádném orchestru. Ukázal nám, jak se drží housle, smyčec, jak se natírá smyčec kalafunou, jak vznikají na houslích tóny. Když zahrál na houslích, bylo to nádherné. A my se už viděli na pódiu.
Slavnostně jsme přiložili housle pod bradu a začali hrát, no spíš tahat smyčec po strunách, vyrábět skřípot velmi podobný vrzání dveří. Pomalu jsme na hmatníku hledali ta správná místa kam položit prstíky, aby se skřípot změnil v tón. Když se to povedlo, byli jsme šťastní.
Toto období bylo bohužel velmi krátké. Prvotní nadšení opadlo a my se dozvěděli, že abychom dobře ovládli tento nástroj, musíme taky cvičit. No fuj, kdo to viděl, aby v době, kdy ostatní déčka běhají pod okny my museli stát u stojanu s houslemi a vrzat. Ale mámina pevná vůle a vařecha v pravačce udělaly své. Joj, to jsme pilně tahali smyčec po strunách, když jsme okusili vařechovou medicínu.
První rok výuky houslí přešel, pravda výsledky a známky na vysvědčení byly nevalné, obzvlášť u bráchy. Máma ale přesto věřila v zázrak, a i na další školní rok školné za naši výuku houslí zaplatila.
Ve druhém ročníku se změnilo místo výuky. Z budovy školky jsme se přestěhovali do hasičárny do takové úzké kukaně. Později jsme zjistili, že to byl nějaký velín. Byla tam spousta zajímavých věcí a i takové malé, černé kulaté tlačítko. Pan učitel zůstal stejný jako v prvním ročníku, zůstal povídavý a to bylo dobře. My s bráchou jsme ho poslouchali ani nedutali, proč, no protože minuty běžely a my nemuseli vrzat. Přesto i na předvedení nacvičených stupnic došlo a to už bylo horší. Pan učitel už nebyl tak hodný a za své výkony nás hodnotil a dával do žákovské knížky známky.
Brácha měl známky fádní, většinou to byly pětky, já byla o něco lepší a známky jsem měla pestřejší. Jednou když jsme dostali oba pětku, tak abychom zabránit domácímu výprasku, jsme se rozhodli žákovské utopit. Když jsme šli domů po mostě přes Stružku, tak nám jakoby náhodou vypadla z ruky diplomatka s notami a žákovskými a spadla do vody. Když jsme z té černé vody diplomatku vylovili zjistili jsme, že se rozpily noty, ale pětky v žákuli jsou pořád krásně viditelné. Nepomohlo ani jejich přetření mourem.
Doma pak máma předvedla v praxi Newtonův zákon akce a reakce. A když navíc brácha na další hodině zmáčkl to lákavé černé tlačítko a vyvolat požární poplach, bylo rozhodnuto. Brácha byl z houslí odhlášen. Já jsem se jí ještě jevila jako perspektivnější houslistka, veškeré naděje vložila tedy do mě. Marně. Když se na vysvědčení dočetla, že mám píli neuspokojivou a jediná hezká známky byla ze sborové hry (tam jsem totiž tahala smyčec nad strunami, abych to ostatním nekazila) ukončila i mé hudební vzdělávání.
Udělala jsem dobře, dobře svou cestu k hudbě jsem si našla sama.
A housle a já dnes. Až se tu bojím napsat, že tento hudební nástroj nemám moc ráda, jako sólový nástroj je pro mě kvílivý, a i když se v kvartetu housle obloží violou a violoncellem, pořád to není hudba lahodící mému uchu. Tuto neoblibu houslí před známými tajím. Když někdy navečer potkám vyšňořené kamarádky, které mi celé natěšené sdělí, že jdou na toho Šporcla, tak se zatvářím smutně, že je mi to líto, že já bohužel lístky nemám, ale vždy ji popřeji hezký večera krásný hudební zážitek.
A určitě všichni posluchači houslových koncertů krásný zážitek mají, vždyť housle jsou přece královský nástroj.
Jakou hudbu mám ráda já? Výstižně to řekne těchto sedm slov.
Mám-li smutek na duši Janáček to přehluší.