Jak malí kluci, že, jak malí kluci. To jsou slova našeho třídního Karla, když chtěl pokárat kluky z naší třídy, třeba za to, že místo chození do školy hráli někde se svým bigbítem, za to že si odmítli ostříhat své dlouhé vlasy nebo když odnesli tělocvikáři jeho auto do parku. Jak malí kluci, že, věta která doprovázela každý náš abiturientský sraz, když jsme vzpomínali na veselá studentská léta v těch krásných „šedesátkách“. Smáli jsme se tomu stejně jak před léty.
Na tuto Karlovou památnou větu jsem si vzpomněla jedné chladné listopadové neděle. A čím byl ten den významný, no konalo se fotbalové utkání Baník – Sparta. Jako fanynka našeho Baníčku jsem tam nesměla chybět. Na poslední chvíli se mi podařilo koupit jeden, snad poslední vstupenku a tak jsem se vydala za fotbalem.
Svítilo krásně sluníčko, ale foukal velmi studený vítr, přesto jsem svou baníkovskou šálu nechala schovanou v kabelce. Zdálo se mi trochu nepatřičné, aby dáma v letech už v tramvaji z Hranečníku dávala mezi těmi všemi mladými najevo svou fandovskou příslušnost. Když se tramvaj blížila ke stadionu, nabyla jsem dojmu, že se snad chystá nějaká protivládní akce. Kordony policistů na koních, desítky policejních aut zaparkovaných v ulicích, zakuklenci z jednotky rychlého nasazení na každém rohu. Po nutných kontrolách a chvilce zápasením se vstupenkou v čárkovém kódu jsem konečně byla na stadionu.
Přivítal mě již skoro plný stadion nabitý testosteronem. Sám chlap. Hrdě jsem si přehodila baníkovskou šálu kolem krku a šla hledat své místo. Bylo úplně nahoře v poslední řadě, sedadlo číslo 3. Jen pár sedadel od sparťanského kotle, kteří občas cosi vykřikovali. Místo to bylo výborné, vedle mě seděli, dva trošku korpulentnější pánové středního věku, a tak když jsem se vtěsnala mezi ně, bylo tělo na tělo a oni mě pěkně hřáli, takže mi rázem přestala být zima.
Měla jsem perfektní výhled, jak na celou hrací plochu, tak i na baníkovský kotel. Tam už se už připravovali předzpěváci s ohromnými bubny. Začaly přípravy na chorály a dolaďovaly se poslední detaily chorea. Na povel bubeníků se stadionem začaly linout baníkovské songy. Začalo se známým – Baníčku my jsme s tebou, neopustíme Tě. Zpíval celý stadion, no kromě mě, já na veřejnosti nezpívám. Při dalším hitu, pravda s trochu peprnějším textem dokonce všichni diváci na stadionu začali poskakovat, skákala jsem i já, musela jsem, protože chlapi co seděli vedle mě v podstatě svými těly vyzvedli, aniž jsem třeba chtěla.
Když jsem viděla ty všechny chlapy jak bez rozdílu věku, hopsají jak za mlada, jakoby celí omládli, vzpomněla si na památnou větu našeho třídního Karla, jak malí kluci, že, jak malí kluci. No prostě muži nestárnou.
Baníček sice tak trochu prohrál, ale pro mě velkolepý zážitek pobýt tam mezi těmi věčně mladými chlapy. Při odchodu ze stadionu jsem fandovskou šálu opět ukryla do kabelky, abych nevyvolávala zbytečný rozruch. Na rozdíl od mužů, kteří nestárnou, my fanynky trošku ano.