Když se Slunce otočí na obratníku Kozoroha, tak to je doba, kdy si začínám vybírat zájezdy. Jsem milovník poznávacích zájezdů, pláže mě nelákají. Mám kamarádku, která má cestovní agenturu a ta se mě vždy v tuto dobu zeptá, co naplánujeme. Stará se o to, abych uviděla zajímavý kus světa a spokojená se vrátila. Já se obložím barevnými katalogy a vybírám. Když jsem si vybrala destinaci, ona to prověřila, tak mi doporučila polskou cestovku. Nabídka poznávacích zájezdů je pestřejší, mají více termínů, a hlavně, mají nižší ceny. Dala jsem její na rady a rozhodla se to vyzkoušet.
Vybrala si cestu do Portugalska s výjezdem do Galicie. Zaplatila jsem a vyrazila. Pravda nástupní místo bylo trochu z ruky, ale do Varšavy je to přece vlakem kousek. Po pěti hodinách jsem do Varšavy dorazila. Spojení na letiště jsem si nastudovala, polsky rozumím, tak tady se přece nemůžu ztratit, ale málem se stalo. Když jsem o půlnoci při hledání autobusu směr letiště již po třetí obíhala s kufrem nádraží, ujali se mě ochotní lidé, posadili na ten správný autobus a ještě mi koupili jízdenku. Paráda začíná to dobře. Na letišti jsem si pak v odlehlém koutku vybrala pohodlnou lavici k odpočinku a vyčkávala na odlet.
S rozbřeskem se hala začala hemžit cestujícími. I já jsem šla hledat svůj „gejt". Tady jsem trochu znejistěla, jestli stojím ve správné frontě. Většina cestujících měla slamáky na hlavě, ploutve, šnorchly. Ale pak jsem zjistila, že to jsou pobytovkáři, kteří s námi pětadvaceti poznávači mají jenom společný "čartrový" let. Odbavení proběhlo bez problémů a můžeme letět. V letadle sice nastal drobný problém, a to, když jsem zjistila, že mám palubní lístek na neexistující sedadlo. No co, tak poletím na stojáka jak v busu, ale letušky mě luxusně usadily. Celá první řada jen byla jen moje.
Hurá už je tu Faro a 40 stupňů, nádherné modré nebe, paráda a můžeme začít s poznáváním.
Portugalsko je opravdu krásná, zelená země, kterou jsme projeli od jihu až na sever. Dýchali jsme svěží atlantický vzduch a kochali se skvostnými kulturními památkami, této bohaté, kdysi koloniální země.
Zájezd tvořilo 12 párů z Polska a jedna česká sólo turistka, ale díky mě se zájezd konal, protože limitující počet bylo právě 25 účastníků a tou jsem byla já. Postupně se mě všichni vyptali, jestli rozumím polsky, proč jedu s polskou cestovkou a odkud jsem. Když jsem řekla, že polsky dobře rozumím a že jsem z Ostravy, pokývali hlavou, jako by všichni znali ten náš „kraj razovitý“. Nikdy jsem na závěr nezapomněla říct, že zájezdy jejich cestovek mají zajímavější program a jsou levnější, což ostatně je pravda. Tím jsem jim vždy udělala velkou radost.
Počasí nám přálo, program byl zajímavý, v autobuse vládla dobrá nálada. Většinou to byli zkušení cestovatelé, kteří již procestovali velký kus světa. Každého k poznávání Portugalska motivovalo něco jiného. Někoho třeba uvidět kavárnu, kde Rowlingová psala Harryho Pottera, jiného třeba projet se žlutou tramvaji po Lisabonu nebo uvidět historickou Bragu. I moje sousedka v autobuse, starší dáma z Čenstochové měla jasný cíl, navštívit Fatimu. Vyprávěla mi, že už objela všechna svatá poutní místa v Evropě a jen Fatima jí k úplné spokojenosti chybí. Mluvila s takovým zápalem, že i ve mně probudila zvědavost.
I já jsem měla svůj osobní cíl. Bylo jím hlavní město španělské autonomní oblasti Galicie – Santiago de Compostela. Byla jsem takový průzkumník. Na jedné přednášce, kterou jsme se spolužačkami v rámci U3V absolvovaly, totiž lektorka o svatojakubské pouti vyprávěla tak zajímavě a sugestivně, že jsme si řekly, že bychom to ještě zkusily, aspoň ujít kousek, aspoň to zažít.
Cestou do Santiaga jsme potkávali poutníky, kteří se po mušličkové cestě blížili ke svému cíli. Ve městě před katedrálou bylo náměstí plně poutníků, kteří trasu zdolali. Byli unavení, mokří, ale šťastní. Záviděla jsem jim, ale už tam jsem věděla, že tento náš poutnický sen zůstane pouze snem. Škoda. Ještě v autobuse jsem byla z toho smutná, no léta běží, vážení.
Smutek mě ale brzy přešel, protože jsem podlehla euforii, kterou kolem sebe šířila paní z Čenstochové. Zítra jedeme do Fatimy.
Když jsme za nádherného, slunečného podvečera přijížděli k městu, opět jsme potkávali poutníky, tentokrát ty fatimské. Druhý den, ve výročí fatimského zázraku se konalo velké setkání poutníků z celého světa.
Nepatřím k těm, pro které by byla tato mše cílem, ale spolu s ostatními jsem se ke kapli vydala. Se setměním se obrovské fatimské náměstí začalo plnit tisíci a tisíci lidí. Nad hlavami jim vlály jejich národní vlajky, v rukou měli všichni hořící svíce. Začala mše. Náměstím se nesly motlitby a zpěvy ve všech světových jazycích. Byl to velký, nevšední zážitek.
Druhý den ráno náš autobus nabral jižní směr, naše putování se chýlilo ke konci. V autobuse jsem si v duchu znova procházela nádherné místa naší cesty. Návštěvu Lisabonu, univerzitní Coimbru, Porto, město vína, plavbu po řece Douro, Óbidos město královen i plavbu lodí v historickém španělském přístavu La Coruňa. Při vzpomínce, že pokud chceš potkat sousedku, musíš zajet do Portugalska jsem se usmála. Sledovala jsem nekončící korkovníkově háje, bylo mi dobře a v tom mě smích přešel. Podívala jsem se na svou levou ruku a … já na prstu nemám svůj památeční prsten.
V panice jsem běžela za průvodkyní, která mě vyslechla, klidně řekla „Eliska nie martw się dostarczymy“. Za chvíli mi pak řekla, že prsten je pěkně uložen v trezoru ve fatimském hotelu. Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc, pomalu i já jsem začal doufat v nějaký nový fatimský zázrak.
Zpáteční cesta proběhla bez problémů, i když souhlasím s názorem, že někteří tělnatější pasažéři by si měli do letadla koupit sedadla dvě, můj soused z letadla by to udělat opravdu měl. Nenechala jsem si tím útiskem své krásné dojmy z cesty pokazit. I takové věci patři k té správné turistice. Zato v autobuse z Varšavy jsem si to vynahradila, tam jsem byla snad jediný cestující. A cesta končí, jsem doma.
Dny pomalu běžely, vzpomínky na krásné pyrenejské putování pomalu bledly a já se po měsíci rozhodla zjistit, kde se můj prstýnek toulá. Proběhlo několik krátkých mailů, telefonátů a pak sdělení, že na mě prstýnek čeká v pobočce cestovky v Rybniku. Cesta do krásného polského historického města byla poslední etapou mé portugalské cesty. Tam opravdu na mě prstýnek čekal. Nebyl to žádný nový fatimský zázrak, to jenom dobří lidé co slíbili, to splnili.