Jak všichni vědí, tak součástí studia na vysoké škole nejsou školní výlety, jedna z mála aktivit, která se žákům jiných typů škol moc líbí a rádi se jich účastní. A to na vysoké škole není. Tam se pořádají pouze exkurze, ale ty jsou tematické a bohužel zakončené nějakým výstupem, povětšinou nějakou seminární prací. Tak jsme to zažily kdysi dávno i my studentky historie.
Scházíme se pořád a na svých setkáních často na tyto exkurze vzpomínáme. Jednoho dne jsme zjistily, že jsme vlastně nedovýletované, a že je třeba to napravit. Začaly jsme si školní výlety organizovat, byly různé, jednodenní i vícedenní, tak zvané – na dvě noci. Zdolávaly jsme Ostrou Hůrku, pobývaly na báječné chalupě v Kunčicích pod Ondřejníkem, navštívily Prahu, Olomouc, vínem provoněný Mikulov nebo navštívily památník v Hrabyni.
Letos, když bylo možno opět svobodně cestovat a žádné z nás nějaká nemoc nebo úraz nebránil vycestovat, se našim cílem stalo město Třebíč. Jedna z nás tam už byla a líbilo se jí tam. Schválení cíle výletu sice neproběhlo až tak hladce a předcházela tomu vášnivá debata. Můj návrh jet se kochat krásou Jeseníků neprošel, s ohledem na bolavé nohy některých účastnic, Brno taky, že Špilberk je na kopci a na Svatém kopečku už taky byly. Takže vítězí Třebíč.
Je nás pět. Za těch mnoho let se dobře známe. Víme, co kdo umí zařídit, zorganizovat, koupit, napéct, navařit. Víme o svých přednostech i drobných nedokonalostech. Víme kdo je zárukou dobré nálady, kdo pobaví vyprávěním historek z rodinného života, anebo kdo má nejlepšího pamatováka.
Abych dodržela zásady GDPR, účastnice výletu nebudu jmenovat a přidělím každé číslo.
Jak už bylo řečeno, cíl výletu vymyslela jednička. Hovořila o městě tak nadšeně, že i nás ostatní, kterým to bylo jedno, nakonec nakazila touhou tam jet. Dvojka, na tu je vždy velké spolehnutí, je výborný organizátor, dobrý guglič a vyzná se v jízdních řádech, proto nákup jízdenek a vyhledání ubytování byl svěřen jí. Trojka a čtverka nic neorganizovaly, zato ohlásily, že vyrobí nějaké dobroty na stůl, když večer budeme mít společná zasedání. Pětka, jelikož nepeče, nevaří a nechce se jí nic organizovat, přibalila 42 procentní pozdrav z Moravy.
Termín byl stanoven, výlet je zařízen. V den D se všem zdárně podařilo nastoupit do vlaku jedné nejmenované přepravní společnosti a jelo se. Kupé bylo jen naše, tak mohl proběhnout tradiční rituál, podávání welcome drinku a fotografování. Aby nožky na výletu dobře chodily, tak byl hned drink takzvaně do druhé nohy.
Ve vlaku proběhlo poslední doladění ubytování, čili kdo s kým spí. Trojka měla jednolůžkový pokoj, neboť trochu hlasitěji spí, čtverka spala s dvojkou, je to roky ověřený klidný tým. A jednička s trochu živější pětkou se k sobě taky hodí. V nejmenované moravské metropoli jsme přestoupily na vlak jiného státního přepravce s přísnou průvodčí. Ta se domáhala, ať ukážeme občanky, že nám je opravdu tolik let, kolik vyžaduje důchodcovská sleva. To potěšilo a hned jsme si připadaly mladší.
Město Třebíč nás přivítalo zamračenou oblohou a deštěm. Nevadí, v nejmenovaném penzionu se určitě ohřejeme. Ó jak jsme se mýlily. Paní majitelka penzionu nám začala přidělovat pokoje. Jednička s pětkou dostaly rozměrný, skoro dvoupokojové bydlení se sedačkou a fungujícím topením. Dvojka se čtverkou měly pokoj menší, a jak se ukázalo nevlídný a chladný. A chudák trojka, ta měla sice ten nejdražší jednolůžkový pokoj, ale při vstupu zažila šok. Byla to tmavá nora s nefungujícím topením, s miniaturním okénkem, rozbitou koupelnou a vybavením, které už hodně zažilo. Naše rozladění z ubytování bylo velké. Náladu nám sice vylepšil oběd v jedné z místních restaurací, trojka, si sice stěžovala na tvrdé sezení, ale tým byl spokojený a hlavně najezený.
Procházka po městě, i když v dešti a následné posezení v příjemné cukrárně nás velmi potěšilo. Večer proběhl v dobré náladě u bohatě prostřeného stolu. 42 procentní pozdrav z Moravy všechny zahřál, že i dvojka se čtyřkou odložily huňaté deky, do kterých byly zachumlané. Trojka, oblečená jak na zimní výstup na hory se bohatýrsky zahřívala různými nápoji, ať to přežije. Bylo veselo, vzpomínalo se, každý si vybavil něco, protože kolektivní paměť nějak nefungovala. V dané chvíli nevadilo ani to nevlídné prostředí.
Dalšího dne nás čekala prohlídka židovského města. Mladý průvodce, který nás prováděl po městě byl opravdu znalý místní historie, akorát jej trochu přivedla do rozpaků trojka otázkou, jak to bylo s mikve žen, jaký byl jejich erotický život. Mladý průvodce to sice nevěděl, ale slíbil, že se doučí. Všechna čísla se pěkně zahřála cestou do kopce na židovský hřbitov, a odměnou byl pohled na krásné historické město.
Bazilika svatého Prokopa všechny okouzlila a potěšila srdce historiček. Neustávající déšť a chlad všechny opět zahnal do vyhřáté cukrárny. U dobré kávy bylo vyhlášeno volné odpoledne.
Trojka se čtverkou šly do obchodu zajišťovat tekutiny, aby byl dodržen večerní pitný režim. Jednička šla kupovat suvenýry pro svých šest vnuků a dvojka a pětkou šly ještě jednou prozkoumat židovské město. Dobře udělaly, narazily, sice ne na zlatou žílu, ale na zázračný pramen ohnivé vody. V nenápadném rohovém domě se skrývala palírna whisky. Charismatický majitel a palič zároveň udělal návštěvnicím přednášku, jak vyrábí v Třebíči whisky, předvedl své výrobky, takže dámy neodolaly a okoštovaly košer whisky. No jen malinko, protože na pořádný achtlík whisky by ani valorizované důchody nestačily.
Všechna čísla se opět sešla na jediném vyhřátém pokoji k vyhodnocení dne a stanovení dalších cílů. Opět i těm promrzlým začalo být teplo. Únava z celodenního pochodování polevila, nohy přestaly bolet, rýma ustupovala. Průběžně se doplňovaly tekutiny, ne nadarmo se říká, že některé víceprocentní tekutiny kudy tečou, tudy léčí.
Poslední den. Ještě rychle prohlédnout místní náměstí, které je i v dešti hezké, navštívit místní zajímavost kaiserpanorama. Paní pokladní, ze které se vyklubala skvělá znalkyně místní historie, nám zpříjemnila svým vyprávěním deštivé dopoledne.
V rychlosti ještě zahřát bříška v místním bufáči horkou polévkou, vyzvednout kufry a přesun na nádraží. Při vyzvedávání kufrů ještě trojka, známá svou upřímností řekla paní majitelce penzionu, co si myslí o ubytování v jejím penzionu. Na její reakci jsme nečekaly, a prchaly k autobusu. K vlaku nás dovezl místní minibus, kdy řidič, aniž by chtěl vidět nějaký průkaz, zbídačeným turistkám prodal sám slevový lístek.
Na nádraží jsme si ještě koupit jízdenku do moravské metropole. A tam nám pokladní jedné nejmenované státní přepravní společnosti připravila rébus. No představte si, v řadě za sebou stojí pět důchodkyň, první dvě zaplatí 57 Kč, další tři 61 Kč. Drsná pokladní nás bez bližšího vysvětlení vyhnala od okénka, ani nám to nevysvětlila. Nepokazila nám tím poslední chvíle výletu. Nakonec byl rébus vyřešen a mohlo se jet.
Ve vlaku bylo všechno špatné brzy zapomenuto, sice už nebyla ohnivá voda, ale dobrá nálada byla pořád. Za chvíli nad Vysočinou vysvitlo slunce, ukázalo se modré nebe. Zasněná čtverka se podívala z okna a zeptala, a kam pojedeme příště, holky? Moudrá dvojka odpověděla, s vámi holky kamkoliv, ale teď si dáme pauzu.