V jedné stodole žili slepičky, prasátko, kravička, ovečka a pavouk.
Každý den se zvířátka naparovala, chválila, jak jsou užitečné a pavoukovi se jen smáli.
„Kokodák, my snášíme denně čerstvá vajíčka a Ty, co ty pavouku, k čemu jsi ty?“
„Bú, já dávám sedlákovi a jeho rodině každý den spoustu mléka, ale ty, pavouku, nedáváš nic.“
„Já zužitkuji vše, co sedlákovi zůstane na stole“ chrochtalo prasátko „a ty, pavouku, žereš jen hloupé mouchy.“ Smálo se prasátko až se za břicho popadalo.
„Já spasu trávu, ať je louka krásná a dávám vlnu sedlákovi na vestu“ chválila se ovečka. „A ty, pavouku se tady jen motáš své pavučiny“ fuj opovržlivě se tvářila ovečka.
Otevřely se dveře a do stoly vešel sedlák s pacholkem.
„Chystáme svatbu pro mou jedinou dceru“ pronesl sedlák. Rozhlédl se po stodole a rozkázal pacholkovi:
„Zabij slepičky, ať je na svatebním stole vynikající slepičí polévka. A taky prasátko, kravičku i ovečku. Vepřové a hovězí se bude podávat k obědu, ovečku opečeme na večer.“
Sedlák se otočil a odcházel ze stoly, když najednou zahlédl na stěně pavouka.
Usmál se. „A toho pavoučka si tady nechám. Pro štěstí.“
Co z toho vyplývá za poučení?
„Kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce.“