Hlavně jednoduše.
Jednoduše se to řekne, hůře provádí.
Zajímavé je, že všichni takhle chceme žít. Hlavně jednoduše.
Bez složitých vět, nepochopených vztahů, problémů a frází. Bez komplikovaných situací. Bez bezesných nocí plných zamotaných myšlenek. Bez hádek, karambolů.
Bez nesnází a bolů. S lehkostí. Nadhledem. S láskou. Pohledem.
Jak jednoduše se to říká a sakra hůř provádí.
V mládí, ve stáří.
A tak čtu.
Knihy osobnostního rozvoje.
Knihy o životě.
O smrti.
O radosti.
O bolesti.
No někdy taky ... o ničem.
Žiju.
Žiju život. Snad bez boje.
I kůň občas přece shodí svého kovboje.
A přesto občas se každý z nás zamotá.
Do splínů, kopanců, falše, toxického prostředí.
Přátelé milí, tohle to mi nesedí.
Jsem v nestandartní situací. Sama sobě proti své vůli dostávám se do divného stavu, ve kterém býti nechci. Do stavu částečné zlosti, apatie, disharmonie, ale hlavně do stavu smutku.
No teda.
Ale proč?
Smu-tek – smu-tný příběh, který již dávno u-tek. Minulost. Vše, co proběhlo dříve než právě TEĎ, je přece minulost.
Jedna paní mi jednou řekla:
Víte, poslouchala jsem Vás, jak jste hovořila se svým šéfem. On se Vás mimoděk zeptal:
„Jak se máš?“
A vy jste mu odpověděla:
„Mám se hezky. Protože jsem se rozhodla, že se už vždycky budu mít jen hezky.“
„Víte“, řekla mi ta paní, „tohle jsem si zapamatovala. Tohle mě dostalo.“
Dívala jsem se na ní.
„Tohle zase dostalo mě. A… víte co? Děkuji Vám za připomenutí.“
Neboť, přátele – tak jednoduché to je – stačí se jen rozhodnout.
A já? Já už se přece rozhodla.
Mám se hezky. Moc hezky.