„Tak jste opět nejhorší v republice“ hlásí mi známý z druhého konce země.
„To přece není možné“ bráním své rodné město zuby nehty.
Máme tady všechno, co jen potřebujeme k životu. Relativně levné byty, školky, školy, kulturní dům, kostel, autobusové stanoviště a hospod jako máků.
Faktem je, že nám chybí nemocnice, lékaři, železniční stanice, koupaliště, místa na parkování a ve večerních hodinách pocit bezpečí, ale to přece není nic, co by stálo za povšimnutí.
Vydávám se na jednu z kulturních akcí města – Gulášfest.
Guláše jsem moc neviděla, ale pivo teklo proudem. Program veskrze rockerského zaměření zřejmě zaujal mé spoluobčany velkou měrou, neboť jsem potkávala spoustu těch, kteří i nadále zůstali mladí duchem. Rockerským duchem. Kolem mě se to jen hemžilo padesátníky, šedesátníky a vícetníky se správně dlouhými umaštěnými vlasy, na svých léty již pivem vytuněných postavách měli hrdě nátělníky se jmény rockových kapel, v jedné ruce cigáro, ve druhé půllitr. Duší navždy mladí si užívali a mě to přišlo veskrze normální kulturní odpoledne.
Pár fotek se objevilo i na facebooku. A tak jsem se hned zatepla pochválila v práci, jak je to naše město krásné a kulturní.
Děvčata, žijící povětšinou v obcích a městech na hory vzdálených tomu našemu, byly v úžasu.
Jak shlédly postavičky na facebookových fotkách, ihned jsem se stala terčem obdivu.
„Chudinko, a tam ty žiješ? Proboha, to my jsme vlastně rády, že každý den v pořádku dorazíš do práce. A nebojíš se?“
Tvářila jsem se hrdinně i hrdě. Neboť, jiný kraj, jiný mrav.
A to, že jsme kraj rázovitý, bylo z fotek naprosto zřejmé.
Ale víte co?
Ať je to jak je to. Já tu svou rodnou hroudu mám stejně tak nějak opravdu ráda.
Bo co už .....