„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.
Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.
Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.
„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.
Mé myšlenky byly u Jadranu.
Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.
Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.
Slunovrat. Moře je hebké a růžové.
„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.
Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.
„Jmenuje se po otci, pane doktore."
„Antonia".
To nejkrásnější z muže, z ženy.
Hřích s vůni mořské pěny.