Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.
Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.
Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.
Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.
Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.
Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.
Eva však znovu začala.
„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“
„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.
Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.
Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.
„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.
Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého.
„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“
Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.
Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.
Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:
„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“
Adam zůstal jako opařený.
„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“
Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“
Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“
Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.
„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“
Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.
„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“
Adam tiše přemýšlel.
„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“
„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“
Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?
Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího.
Zakázaného.
Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.
„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.
Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..
Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.
Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.
A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.