... z cyklu "Hrátky se slovy" - v textu musí být použitá tato slova:
Osel - cyklista - kadibudka - aslfalt - kalhotky - vášeň - popelář
Na dnešní výlet do lepší společnosti jsem se zodpovědně připravovala již od oběda. Je fakt, že skladbu poledního menu jsem nezvolila příliš šťastně. Fazolovou polévku a fazolový salát pod tajuplným názvem Dva v jednom aneb jak se najíst a bránit, by snad nevymyslel ani osel.
Osprchovala jsem se, navoněla, namalovala a načechrala svůj vlas. Pro tuto příležitost oblékla i nejnovější kalhotky, model zima 2019 a jedny náhradní vzala pro jistotu do kabelky. Nikdy nevíte, zda v době, kdy to nejvíce budete potřebovat, narazíte na nějakou kadibudku.
Přišel čas se pěkně obléknout, neboť dostat se v dnešní době do společnosti příjemných, většinou neznámých lidí není jen tak. Nic jsem nenechala náhodě. Pečlivě jsem si ke svému sytě oranžovému respirátoru vybrala stejně sytou oranžovou šálu a nákupní tašku téže barvy. Tón v tónu se tomu tuším říká.
Neušla jsem z domu ani pár metrů a už jsem v tašce měla odhozený obal z čokolády od právě projíždějícího cyklisty, který si mě díky typické barvě asi spletl s popelářem na home office. Snažila jsem se. Ke svým černým punčocháčům jsem zvolila i mini šaty stejné barvy. Buď jsem za poslední dobu vyrostla, nebo se šaty sepraly v pračce, neboť se pod mými nohami a za zvuku podpatků mých kozaček topil i poslední zbytek sněhu na asfaltu.
Prošla jsem se a obešla celé sídliště. Venku svítilo nádherné jarní slunce a vše vybízelo k nádherné romantické procházce mezi paneláky města. Míjela jsem všechny známé zkratky a vybírala jen tu nejdelší cestu k cíli. Desetikoruna v kapse hřála a těšila se na svou příležitost seznámit se se svým novým nákupním vozíkem. Seznamky všeho druhu jsou teď prý v kurzu.
Vešla jsem do potravinového řetězce a šťastně se usmívala respirátorem do jiného respirátoru. Člověk si zvykne na všechno. Jak vypadá opravdový úsměv již dávno nevíme, což v době, kdy se zubaři stali nedostatkovým zbožím, vlastně není až tak špatné.
Hned u pokladny potkávám známou. Vím, že má dneska narozeniny. Nač oslavy, chlebíčky, dárky, objímání? Stačí pod respirátorem zasyčet srdečně své přání. Všeho nejlepšího. Ještě se Vám ani nestačí orosit brýle hanbou nad vyslovenou stupiditou a vcházíte dovnitř.
Hned u vchodu si stylově kladu do košíku primulky. Tedy ony za nic nemohou. I když jedna z nich se očividně stydí, neboť je celá červená. „Ale no tak holky, rodinu ani jméno si přece nikdo nevybírá“ chlácholím je a jsem šťastná, že jsem ve společnosti lidí.
Je sobotní podvečer.
Za normálního stavu pěkný večer ve dvou. Ovšem jak chcete vyvolat vášeň, když jste v jednom? Beru si klasiku. Celer je známým afrodisiakem. Kladu bulvu do košíku a cestou přidávám i kytičku narcisů. Blíží se MDŽ a zasloužím si předat si kytku. Kdysi jsme dostávaly jako ženy z práce i ručníky či osušky. V pondělí 8.března se do jedné z nich zamotám. Na mě si jen tak nepřijdou. Jo a šampus. Mezinárodní den, milé ženy, je jen jednou v roce.
Nechtěla jsem utrácet, ale když jsem v úseku ovoce zahlédla kubánské pomeranče a pochopila, že letos se k nim domů nedostanu, už byly usazeny mezi afrocelerem a bublinkami.
Hned za zatáčkou k dalšímu regálu jsem potkala dalšího známého. Nádherný den. Byl překvapen, kdo mu vložil do košíku tu láhev whisky a dožadoval se, ať o tom napíšu.
Ráda plním přání na počkání
a tvářím se, že nemám ani zdání,
jak velkým vtipálkem kdysi býval.
Ale to bylo dávno tomu.
V době, kdy vzduch brali jsme si z korun stromů.
Pokud si chcete opravdu popovídat, není problém. Zastavuji se u uzeninového pultu a zapáleně s paní prodávající hovoříme o procentuálním složení masa v právě slevněné šunce.
Potkávám opravdové přátele. Můj Bože. A pak, že prý v dnešním světě, není veselé. Nadšeně se zveme k sobě. Jasně, že jsme provokatéři, ale to už dávno víme.
Virtuálně si nabízíme, co si dáme, až se potkáme v obývacím pokoji.
Třeba o několik měsíců později.
Najednou se blíží konec společenské akce. Pokladna je na dosah. Přátele jsou již vyhození z párty. Čekají na mě. Já ještě chvíli zdržuji. Ono stačí zapomenout zvážit celer.
Vycházíme společně z obchodu.
Neseme si v nákupních taškách skvělé potraviny, lahodné nápoje,
smutek i naději. Přijímání pod oboje.
I s plnými taškami mě jdou odprovodit až před můj dům.
Cítíte tu nádhernou lidskost jako já?
Otáčí se kolem lampy veřejného osvětlení a přichází nádherné pozvání….
„Hele, co děláš příští týden v sobotu?"
„V sobotu třináctého?“ ptám se. „A nepřinese to smůlu“ přemýšlím, jak je hezké, že mě zvou na návštěvu.
„Nepřinese, není to pátek“ dostávám odpovědi a upřesnění… „takže příští sobotu třináctého, v 16 hodin zase u košíku..".
Jak moudře řekl Jan Werich: "Kdo chce hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod."
Sedím ve svých černých šatech, černých punčocháčích a černých kozačkách. Pouštím si z počítače barovou hudbu, vychutnávám bublinky, mám nakrájený pomeranč.
Mám zavřené oči.
A vím, že zrovna teď jsem v nádherném kubánském baru, vychutnávám si vůní místa a kouzlo bublinek na jazyku. Jsem Ti vděčná, živote, za to, že jsi.
Neboť, jaké si to uděláš, takové to máš.
Já se zlomit nenechám.
A vy, mi přátele, taky ne. Silní přitahují silné.
Jo, a propó.
Na celer je vždy času dost.
Neboť v době lockdownové,
stálé se učíme věcí nové.