„Hele, Karle, neblbni. Napij se a nepiš tady pořád něco“ strčil Valy do kámoše a šel si ubalit další cígo.
„Neruš“ nerudně odpověděl Karel. Napil se vinného moku a přemýšlel … „co by se hodilo k verši o tom, že byl pozdní večer, první máj?“
Zatím ho nic o hrdličce nenapadalo, tak vyšel ven se projít.
Zítra ho čekala cesta do Litoměřic. Těšil se na studia a napadaly ho jak filozofické, tak právnické otázky. Nejen o tom, zda je vhodné být či nebýt, ale také, zda to může být klasifikováno jako trestný čin.
Kromě češtiny, němčiny a latiny se zamiloval do polštiny. A tak když slyšel, že jeho kámoš Valy prý „szuka“, ani chvíli nelenil, a rozhodl se kamarádovi pomoct v hledání. Ať je to, co je to.
Našel ho hned vedle, v hostinském pokoji.
Valy vůbec nevypadal, že by snad něco hledal. Tedy pokud něco hledal, už to určitě našel. Karel ve své romantické povaze nemohl pochopit Valyho zájmy, které byly tak rozdílné od jeho. Každopádně to, co viděl, mu jeho zálibu v zámcích, hradech či spíše zříceninách něco málo připomínalo.
Karel nebyl žádný hlupák a tušil, že Valy už není to, co se o něm od pradávna tradovalo.
Věděl, že ten s kým se kamarádi je Valentýnův vnuk, pravnuk či nejspíše prapraprapravnuk… nicméně geny nezapřete, ať děláte, co děláte.
Valy byl stejně jako jeho prapraprapraděd velmi urozený a oddával taky tajně koho mohl. Nejraději však oddával se ženám.
A protože byl pěkný chlap, ženy se oddávaly jemu.
Možná bychom mohli v příběhu jít až do extrému.
Nicméně od dob svatého Valentýna přes Karla Máchů stálé platí:
Láska – to je věc křehká – milí zlatí.
Potřebujete do ní vložit romantiku Hynka.
Také však trochu lumpačin svatého Valentýnka.
Každý rok je pozdní večer, 1.máj.
Muži se modlí, aby stál….
… jako májka uprostřed vesnice.
To přály si i ženy. Velice.
Hrdlička zdálky vypraví,
jak smutno je, když srdce churaví.
A copak Vy?
Co Vám by se líbilo?
Hynku! Viléme! Jarmilo!