Sedím a čekám až přijde má chvíle.
Každý by si mohl myslet, že jsem tvrdá nátura, protože nejeden chlap už se mnou udeřil o stůl, ale věřte mi, že jsem i docela křehký. Kolik mých příbuzných už bylo rozbito na maděru, stačilo, když nějaký agresivní blbec se neudržel a prásknul s nimi o zem.
Přiznávám, že jsem docela promiskuitní, neboť jsem už prošel tolika rukami, že se to ani nedá spočítat. Na druhou stranu nejsem až tak přelétavý, neboť kde mě postaví, tam stojím.
Mí kámoši skončili různorodě.
Někteří si hoví na hogo fogo policích, ale já jsem byl vždy skromný a lidový a jsem rád, že jsem obklopen normálními lidmi.
Zkusím Vám popsat svůj normální pracovní den, aby jste věděli, že jsem dalo by se říci, v jednom kole.
Vstávám docela pozdě, kolem desáté. To je ještě docela klid. Většinou se kolem mě točí jen ta prsatá blondýna, na kterou večer všichni volají jeden přes druhého:
„Maruno, dej sem ještě jedno“.
Tak Maruna je zgruntu hodná ženská. Po ránu si dá kafe a cigárko a pak nás všechny :zkontroluje, zda jsme dost čistí a vymydlení na směnu. Je to taková naše předačka.
V klidu se rozhlížím po celém našem lokále. Nemáme to tady špatné. Místa je dost. Na oknem visí záclony, na stolech jsou z té samé látky ubrusy a podtácky. Ty znám všechny. Vždy si na ně sednu plnou vervou. U pípy to znám jako své staré boty, tam jsem vařený pečený po celý den. Než mě Maruna přemístí, tak občas slyším i pěknou písničku, když se se mnou nese kolem juboxu. Trochu je mi líto, že jsem nikdy ještě nebyl za těmi dveřmi vpravo, ale prý není čeho litovat. Ptal jsem se Maruny, co tam je a ona, že prý „hajzl“, tak nevím, co jí ten chlap udělal, že o něm tak ošklivě mluví.
Dopoledne se toho moc neděje, většinou se zastaví na jedno Franta Mrázek, který už je v důchodu a nechtěl jít ze starou do marketu na výprodeje v akci. Dává si desítku, protože nikdy neví, jestli ho ta jeho nepožene autem ještě někde do vedlejší vesnice, kde prý jsou levnější sýry než tady. A pak se to trochu rozjede okolo třetí odpoledne. To víte, chlapi z fabriky už potřebují zchladit žáhu a nic lepšího než pivo na to nefunguje.
Můj čas přichází hlavně večer. To Vám řeknu, to se dějí věcí. Jdu doslova z ruky do huby. Jednou jsou to ruce jak od dřevorubce, podruhé cítím ještě vůni oleje a včera si mě k sobě přivinula i křehká ženská. Jo, tak to se mi líbilo snad nejvíce. Hladila mě nahoru a dolu, až jsem celý zteplal.
Když už jsem na konci směny docela unavený z toho neustálého bouchání o stůl a o své kámoše, rád bych se usadil na své místo na polici a usnul. Jenže Maruna to neodbývá. Přichází na řadu noční očista. Teda musím vám říct, že ty kartáče mě nejen škrábou, ale taky pěkně lechtají, Pak na mě naleje pěnu z jaru, jako bych snad byl nějaká primadona a nakonec mě dlouze opláchne pod studenou vodou. No jo, otužování je zdravé. Jako by to nestačilo, nakonec mě postaví ještě vzhůru nohami a prý „dobrou noc“.
Někteří si myslí, že to jako krygl nemám na světě lehké, ale já mám jiný názor.
Vždyť kdo z Vás může říci, že se mu práce stala koníčkem?