Budík zazvonil jako každý den v 4.10 ráno. Mé sedmnáctileté téměř anorektické tělo vážící 48 kg hbitě vyskočilo z postele, ještě poslepu jsem si nasadila brýle, které byly větší než obličej a ucítila tlak v žaludku ze stresu. Šla jsem se připravit. Autobus na šachtu odjížděl v pět hodin.
Hladový žaludek se znovu ozval v autobuse naplněném až po střechu většinou bodrými muži. Naparfemování včerejších chlastem a ranní cigaretou spokojeně pochrupovali do cílové stanice. Už z dálky na mě svítil jeden z hornických symbolů – mlátek a želízko – na oprýskané hlavní budově dolu.
Stála jsem celá vyplašená před vstupem do budovy.
Jo, dnes, dnes bych si to užila.
Ale tehdy, co by téměř nepolíbené, přísně vychované, stydlivé vylekané pískle jsem musela sebrat veškerou odvahu a vstoupit. Projít špalírem mužů všech věkových kategorií, hmotností, pachů a rázovitého naturelu. Vydržet narážky a pískot. Čekali před dveřmi jednotlivých úseků na svého štajgra, na rozdělení práce, pak do lampovny, stáhnout z háku fáračky a vzhůru dolů. Tedy do dolu.
Já co by kancelářská myška celá červená studem vzhůru nahoru, po schodech, k hlavnímu inženýrovi dolu.
Ještě jsem si nestačila ani sundat kryt z psacího stroje a vešel šéf. Tedy jako obvykle rozrazil dveře a vyhodil je z pantu.
„Ku….va, kde jsi tak dlouho?“ zahulákal srdečně.
„Snídaně“ řekl a nalil do mého už tak stáhnutého a hladového žaludku velkou štamprli slivovice.
„Dezinfekce“ vysvětlil a já se ani nesnažila odporovat. Byl o 35 let starší, původem z východního Slovenska a jak bouchl pěstí do stolu, většinou jsem volala opraváře.
„Uvař mi pořádného smrťáka, za chvíli začíná raport.“
Malá kancelář se brzy zaplnila spoustou techniků, geodetů, měřičů, záchranářů, mechaniků, vedoucích polí a úseků.
„Do prd…le“ bylo to nejslušnější, co jsem slyšela.
Běhala jsem jako hadr na holi, klepala na psacím stroji zápisy z fárání, celá špinavá od ormiku, díky kterému se pak daly tyto zápisy rozmnožit. Psala žádosti na báňské úřady, vytvářela neuvěřitelně kreativní občerstvení pro návštěvy z hornických svačin. Vyťukávala na dálnopise zprávy na ostatní doly o úrazech. Byla u zápisu s báňskými komisaři v případě pracovních úrazu, i těch smrtelných. Viděla ty silné, nezlomné chlapy brečet. Opít se, poprat, nadat si, ale zároveň se nepodtrhnout a držet za jeden provaz. Na šachtě nikdy nevíte, zda když sfáráte, tak ještě vyfáráte.
Otrkala jsem se hodně rychle. Snídala slivovici a klobásu z kantýny, orientovala se mezi zakouřenými místnostmi bez kompasu, tykala si s chlapy, kteří mohli být mými otci i dědy, naučila se říkat „ku … va“ a milovat drsný humor.
Jen jsem neměla ráda rekordy.
Jo dnes, dnes bych si to užila.
Když se udělal rekord v těžbě, všechny mladé holky z kanceláři vyfasovaly karafiát a byly nahnány před těžní jámu. Občas tam hrála i hornická kapela. Chlapi černí jako bota vystoupili z klece a my jim v bílých šatičkách srdečně blahopřály k dosažení vynikajícího výkonu. Chlapi nás svými černými rukami srdečně objímali, takže nebyl problém odcházet domu s otiskem černé ruky na pozadí světlých šatů.
Jednoho dne šéf zahulákal:
„Děvucho, nechceš fárat?“
Než jsem se nadala, už jsem šla se studenty Vysoké školy báňské do dolu. První problém nastal při hledání fáraček, neboť na takového malého horníka žádné fáračky nebyly. Nechápala jsem, proč si musím sundat i spodní prádlo. Nakonec mi oblečení namotali na mé úzké boky, na hlavu šátek, přilbu, lampu a šli jsme. Mocnost sloje jeden metr byla normální, takže ze dvou jsem šla na čtyři, někdy jsem zaujala i polohu ležícího střelce a plazila se vpřed. Obdivně koukala na hajcmany. Neslavně dopadl můj pokus zvednout sbíječku. Ta zůstala neochvějně stát na místě, já nohy ve vzduchu. Byla to taková důlní procházka uhelnou zahradou. Doteď nechápu, jak můžou v tom prostředí chlapi celou šichtu pracovat. Ne každá práce vleže je k závidění.
Ten den byl opět rekord.
Vyfárali jsme chvíli před opravdovými havíři. A než jsme se u těžní věže stačili zorientovat, už se na mě omylem mačkaly mé kolegyně z kanceláře a cpali mi do mých umouněných rukou karafiát.
Mezitím v kanceláři můj skvělý šéf neochvějně do telefonu řval:
„Sekretářka Ti zavolá hned jak, vyfárá. A nedělej ze mě, ku..va, cy ..pa.“
Přivítal mě stylově. Na stole jsem měla připravenou 5-ti centimetrové kolečko tlačenky s cibuli mezi dvěma chleby a štamprli slivovice. Nechal mě ve své kanceláři skočit přes kůži, poplácal mě srdečně po rameni a pochválil: „tak už jsi, kur…va, opradový chlop. A do hodiny chci mít na stole tvůj zápis z fárání“.
Byla to neskutečně dobrá škola života.
Tehdy jsem se klepala kvůli všemu jako ratrlík. Jo dnes, dnes bych si to užila.
Šéf už je pár let na pravdě boží. Přes prvotní strach, jsem si ho časem oblíbila a začala si ho vážit. A ráda na něj vzpomínám.
„Tak Zdař Bůh, tam nahoru, šéfe a nedělej tam ku…va bordel.“