Sestřička ještě ani nezavřela dveře a ta "Zlomená ruka" odvedle hned začala vyzvídat. „Co se Vám stalo?“ „Oboustranná zlomenina kotníku, devět šroubů v noze“ odpověděla jsem frajersky a zálibně se podívala na svou sádrovou nožku. „Lyže?“ zeptala se zvědavě "Zlomená ruka" z vedlejší postele. … zavřela jsem oči a nechala se unášet svými báječnými lyžařskými zážitky. Bylo mi deset, stála jsem v tepláčcích a příšerném vybavení na místním vesnickém kopci, na kterém se hrdě naučil lyžovat můj otec, děd i praděd. Jen já jsem se jaksi ani nepotatila, ani nepodědila. Jediné, co jsem podědila byly ty tepláky. Malý svižný kopec byl zakončen chaloupkou. A já vždy bezpečně zaparkovala přímo v ní. Chvíli mě to bavilo, ale cítila jsem již tehdy, že můj čas opravdového lyžaře teprve přijde. Bylo mi 13. Měla jsem brýle větší než obličej, ty nejhorší lyže z bazaru a tu nejšílenější červenožlutozelenou kombinézu. Sebou jsem měla i svůj naprosto neorientační smysl. Lyžovat jsem se tehdy nenaučila, dokonce ani ty šílené lyže nezlomila. Za to jsem se hned první den ztratila hned za chatou a stala se tak nejznámější, byť nelyžující účastníci tohoto lyžařského výcviku. Učitelé mě nepokrytě milovali a spolužáci obdivovali. Uplynulo pár let. Bylo mi 15. Střední škola. Za chatou už jsem se neztratila, neboť jsme se tam tajně scházeli na nezbytné cigáro, které stejně nikomu nechutnalo a zakázanou libačku s místními chlapci, která pro změnu chutnala všem. Dokonce jsem se dostala i na svah. Nastala chvíle rozdělování do jednoho z pěti družstev. Abych opravdu ukázala veškerý svůj sportovní um, obula jsem se do toho vší silou a sjížděla dolů. Dodnes nikdo není schopen vysvětlit, jak je možné odpíchnout se při sjezdu dolů tak šikovně, že zůstanete viset na holích, vypadnete z pevných lyžáků, visíte pouze v ponožkách a Vaše lyže s Vašimi lyžáky, bohužel bez Vás sjíždějí samotně dolů k vytouženému cíli. V tom sportovním opojení zapomenete, kde jste a že jste téměř bosá. Není tak časté vidět lehký poklus sjezdovkou v ponožkách za účelem odchytu lyží. Okamžitě jsem se zařadila. Z původních pěti družstev bylo kvůli mně vytvořeno družstvo šesté. Nejnebezpečnější ze všech. Když už to vypadalo, že lyžování mě mine obloukem, oslavila jsem svou čtyřicítku a zamilovala se do chlapa, který lyžoval od tří let. Láska hory přenáší. Při sklence vína jsem bez mrknuti oka sdělila, že lyžovat sice neumím, ale nevidím v tom žádný problém. A tak mě ten skvělý chlapík tahal za sebou i před sebou jako své obrovské dítě, učil měl sjíždět z mini kopečku za svou horskou chatou, postoupili jsme i na opravdický kopec. Kolikrát jsem spadla a znovu vstala nevím, neboť bezpečně umím počítat pouze do stovky. Nakonec nemožné stalo se skutkem a já svým vlastním, neodolatelným stylem sjela dolů. Byla z toho velká sláva. Jezdili jsme spolu na Slovensko, já si užívala nádherného „manšestru“ nejen na kalhotách, ale hlavně na svahu, obdivovala ladné pohyby spolulyžovníků a byla šťastná, že jsem to dokázala a mohu zažít něco, co bych bez těch zvláštních prkýnek na nohou neměla šanci. Roky romanticky ubíhaly a nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měla tohoto báječného sportu vzdát. Až do včerejška. Normální venkovní festivál. Normální cesta k toy-toy budkám. Normální stánek. S nenormálním ukotvením. Malá nenápadná šňůrka..Pád přišel nečekán. Na všech čtyřech na zemi jsem se elegantně přetočila na zadek, nic netuše, že noha zůstala zaklíněna v nataženém provázku. Křupnutí bylo zcela jasné i pro hluché a vybočení nohy do naprosto nepřirozené polohy i pro slepé. A tak tady ležím a hledám přijatelnou odpověď pro zvědavou "Zlomenou ruku." „Slyšíte, ptám se Vás, zda jste si to zlomila na lyžích“ otravuje dál. Zasněně se usměju. „Jj, Kitzbuhel. Ale nelituji. Stálo to za to.“