Pátek, tři hodiny odpoledne. Zavřela jsem dveře bytu a byla ráda, že jsem doma. Konečně paťulínek. Víkend přede mnou. Sundala jsem své promočené boty.. Ráda chodím i do obchodu pěkně oblečená, ale jediné suché boty pro dnešní počasí byly sportovní, trekové. Zavázala jsem tkaničky, vzala dvě velké tašky a šla na týdenní nákup. Moje lednice vypadala dost prázdně a těšila se na své naplnění.. S peněženkou nabitou stravenkami jsem zamířila do žlutočerveného řetězce poblíž domova.. Košík se plnil rychle. Spoustů ovoce, zeleniny, zdravých potravin. Když již dno nákupního vozíku nebylo vidět, přiblížila jsem se k pokladnám. Za mnou muž se dvěma položkami. Pustla jsem ho před sebe. Za ním další muž se skromným nákupem. Také jeho jsem chtěla pustit před sebe. Odmítl.. „Jak myslíte, ale já Vás varovala“ řekla jsem ještě se smíchem a netušila, jak pravdivou větu vyslovuji.. Vyložila jsem svůj velký nákup na pás a svěřila se prodejci, že budu platit stravenkami. Postupně jsem potraviny vkládala do tašek. První část nákupu. Účet 502,- Kč jsem zatáhla pěti stravenkami a pětikorunou.. „Promiňte, mám tady malý problém na pokladně, musím zavolat kolegyni" řekl mladý prodavač.. Kolegyně přišla, zkušeně se podívala a řekla:. "Ty jsi stornoval celý nákup, musíš znovu." „Mám nákup vytáhnout zpět z tašek?" optala jsem se. „Nezlobte se, ale ano." Postupně jsem obě plné tašky znovu naskládala na plochu před prodavačem. Mladík tipoval, já po druhé schovávala potraviny do připravených tašek. Spočítáno. 502,- Kč. Chvíli ticha. „Prosím Vás, nezlobte se, nějak se nám to seklo." Usmívám se. „Mám vyložit nákup zpět?" Přichází známá kolegyně. „Nemusíte." "Budu Vám to tipovat skenerem přímo v tašce." Paní tipuje jen chvíli. „Došel skener, není nabitý." Mám tušení, co přijde. Netrvá to ani dvě sekundy a slyším známe… „Prosím nezlobte se, ale mohla byste vyložit nákup zpět?" Jasně, není problém. Fronta za mnou začíná povážlivě syčet a hlučet. S úsměvem vykládám po třetí nákup zpět na pult. Tentokráte se pokladna seká ještě před zakončením. Kolegyně prodavačka přichází. „Tady to nepůjde." „Můžete prosím vložit nákup do košíku a přejít si k vedlejší pokladně?" Můj úsměv se mění v hurónský smích. Potí se mi rouška. Prodavači se už asi potí i na zadku. Jsou nervózní. „V klidu" říkám jim, "pokud nejde o život…." „No jo, ale slyšíte ty lidí?" „Aby se nepotento…" šeptám spiklenecky prodavačce. „Jste skvělá, že to tak berete" s úlevou říká paní pokladní. Jasně, jsem skvělá. Vypadá to, že na počtvrté můžu platit. Podávám stravenky. „Prosím Vás, ty stravenky už projel kolega, mě už to nechytí." Proč jsem tady asi šla? Nechtěla jsem náhodou utratit stravenky? Opět propukám v smích. Dávám ji jiné stravenky, ty „projeté" schovávám zmateně zpět do peněženky. Paní prodavačka se se mnou s úlevou loučí. „Paní tady má ještě druhou část nákupu" poněkud rozpačitě ji kazí radost její kolega. Koukáme si významně z očí do očí. Další kolo může začít. Spočítáno, nákup uložen, částka vyřčena. Vytahuji všechny stravenky, které mám – platné, projeté, neprojeté. Paní pokladní jako večerníček vyhazuje neplatné, schovává si platné, doplácím a rychle odcházím. Syčící fronta za pokladnami vypadá opravdu nebezpečně. Mám pocit, že jsem se ocitla v naprosto zvláštním nouzovém stavu. Vycházím z obchodního řetězce ven. Pod tíhou tašek se kovové částí trekových bot uličnicky zasekávají do sebe, zakopávám svou nohu o nohu. Tašky mi vypadávají z ruky a já nevěřícně koukám, jak se jablka, pomeranče, zelí, mandarinky, papriky, rajčata a další vtipálci jako nezbedné dětí rozebíhají do všech světových stran na parkoviště. Ještě než za nimi plavně dopadnu na tvrdou zem a začnu, dnes již po páté vkládat svůj nákup zpět to tašek, musím uznat, že slogan tohoto řetězce platí na sto procent. Neboť tohle byl vážně „nákup přesně podle mého gusta."