Měl jsem být jiný,úplně jiný,ale to si člověk asi nevybere - geny, prostředí kde vyrůstá jen okolnosti v malém rozsahu se může pokusit změnit.
Snažím se žít dobrým životem, aby na mně byl spoleh...
Práce - tam jsem první a odcházím mezi posledními - chci mít hotovo dobře a kvalitně - jestli to někdo ocení? Ano spolupracovníci i šéf jsou rádi, protože vědí, že pokud je ještě potřeba něco dodělat, jsem tam já a je na mě prostě spoleh.
Domov - místo, které má být oázou klidu a pohody...a to je, když tam jsem sám...
Na stole, den co den nacházím vzkaz co je potřeba zvládnout a po příchodu se do toho pustím, aby večer bylo hotovo a byl na mě jednoduše spoleh.
A já to zvládám a co nezvládnu dnes.... vím, že dodělám zase zítra...
Jsem u, ale unavený, moc unavený... a nevím co s tím - stále mám v sobě ten silný pocit, že je důležité, aby na mně byl spoleh.
Rozhodl jsem se - zítra s tím něco udělám, budu nejprve myslet na sebe a pak povinnosti. A hezky si to dopředu naplánuju a budu se toho držet a abych nezapomněl na nic, beru do ruky tužku, papír a začnu psát.
- Ráno klidným krokem dojdu do práce - žádný spěch
- udělám si kávu a tu si vychutnám
- začnu pracovat pečlivě, poctivě, ale ne kvaltem pěkně s rozvahou
- v poledne si dám přestávku na oběd- opravdu
- a odpoledne po třetí odejdu a žádné dobíhání na bus a žádný přesčas
- doma si dám další kafe
- půjdu se proběhnout
- pak budu v garáži kutit a konečně dodělám tu dřevěnou sošku co mi tam rozdělaná leží už několik let...
- večer si dám sklenku vína a kouknu na nějakou putovní turistickou dovolenku na léto a pojedu tam sám...to si prosadím a bude to jednoduše tak...už jsem se rozhodnul a pevně drží se statečná myšlenka v mé hlavě.
Za chvíli se žena vrátí a tak honem zalézám pod peřinu...slyším odmykání dveří... dělám že spím, víčka pevně tisknu k sobě s odhodláním už se neprobudit.
Přichází ke mně a slyším jak slova naštvaně něco procedí mezi zuby - nerozumím a jsem za to rád.
Odchází a já slyším, jak odtrhává papír z bloku a zřejmě píše pro mě úkoly na další den...
Ne, od zítra budu už žít svůj život, její úkoly nechám být mám už sepsány ty svoje a ty na papíře byly dřív - křičí moje statečná myšlenka.
V noci spím dobře jako pokaždé, asi z té únavy poté, co se snažím zvládnout zadané úkoly doma a v práci.
Zdá se mi sen... letím nad krajinou, vidím stromy, louky plné barevných květin - tu bych chtěl zůstat navždy prolétne mi hlavou....
V dálce slyším budík, který v letu vidím jak drnčí, ale je tak vzdálený... slyším hlas své ženy jak křičí "Vstávej..."ale já nechci je mi tak dobře chci letět dál a výš ...slyším houkačku...hlasy....a pak už jen větu...
" Paní, je mi líto, ale nemůžeme už nic dělat....váš muž je mrtvý..."
Usměju se a přidám na rychlosti, abych byl pryč, od ní, všeho a všech...a své plány? Nechám si je na další život...tam,ale nebudu spěchat...jednoduše si dám pauzu a v té bude na mně taky spoleh...vážně !
Ponaučení: Co můžeš změnit dnes, neodkládej na příště.