" Vyrazíme spolu někam?" , náhle vypadlo ze Zuzi - byla tak spontánní a plná nápadů. Kolikrát mě překvapila, ale vždy jsem s ní souhlasila, byla veselá a měla ráda změny a do všeho mě vtáhla...nenuceně, spontánně a já za odměnu měla spousty zážitků.
Znaly jsme se pár měsíců, měla jsem ale pocit, že ji znám neskutečně dlouho, snad věčnost. Byla to má spřízněná duše....jednoznačně...... a já si ji chtěla udržet.... a proč? Byla jedinečná...
Asi před půl rokem mě v jeden letní hřejivý den na ulici jen tak oslovila, aniž by mě znala.... jestli prý nechci černou višeň...
Ani jsem nestačila odpovědět, už mi podávala zmrzlinu zahalenou v černém plášti - spontánně jsem natáhla ruku a vypadlo ze mě "Díky". Usmála se..."Jsem Zuzi" hlesla... a ty? Po krátké formalitě už povídala jak má ráda život a všechno co přináší a jak je nadšená hlavně z těchto chvil, které má jen a jen pro sebe ... Rozpovídala se a já ji moc ráda poslouchala, neptala se mě na nic a to se mi líbilo...povídala a povídala a pak najednou koukla na hodinky a vykřikla..."Už musím" ...a utíkala neznámo kam...
V dálce se otočila a zavolala: " Za týden zase tady... joooo?" Přikývla jsem...
Za týden ani nevím proč, možná ze zvědavosti, možná z pocitu zase zažít něco prima...prostě na daném místě jsem byla...a čekala....a...dočkala se...Zuzi přišla, zase veselá a upovídaná...
a tak to šlo týden co týden...a dnes...jsme byly opět spolu...
Otázka: "Kam spolu vyrazíme?" mi zazněla krátce v hlavě, ale myšlenky ani nestačily reagovat a Zuzi vykřikla: "Muzeum... jdeme tam"...a už zrychlila krok a já ji sotva stihla u dveří...
Muzeum - místo nabité dávkou historie až k prasknutí... co bylo a nikdy už nebude, a kdo ví jak to vlastně tehdy bylo...
Pravdu ví jen ti, kteří byli na daném místě v daný čas...
Vešly jsme dovnitř a ocitly se na rozcestí...
"Kudy?", zeptala jsem se.
Měly jsme dvě možnosti - historická výstava předmětů nebo fotogalerie města - Jak šel čas...... Zvolila fotky a já byla ráda... Procházely jsme sálem, pomalu... a u každé se zastavila a povídala jak ta fotka na ni působí a jak by ji vyfotila jinak a že ta je super a ta je ...nu zvláštní... U některé se zastavila déle a kolem jiné jen tak letmo prošla... Už jsme se blížily ke konci výstavy a náhle u jedné z nich ztuhla...podle výrazu tváře bylo jasné, že něco není v pořádku...
Nastalo ticho, tak hluboké a nekonečně prázdné...
Na fotografii byl zámecký park se spoustou veselých lidí, někteří se drželi za ruce, jiní kolem projížděli na bruslích, na lavičce se líbali milenci a v dálce byl vidět běžec, modrá obloha a ptáci vyjadřující volnost a svobodu......
Podzimní listí tomu dodávalo nádech hřejivosti a lásky ve všech odstínech...
Zadívala jsem se na velkoformátovou fotografii a nenašla nic co by Zuzi mohlo rozrušit...
" Jsi v pořádku?" šeptla jsem potichu...
" Ne!" zněla krátká, ale výstižná odpověď.
Natáhla ruku a její ukazováček zamířil na roh fotografie - na ten kde se líbala na lavičce zamilovaná dvojice...
Vypadlo z ní jediné..." Manžel"...
Je vdaná... blesklo mi hlavou, to jsem netušila, a ta žena vedle něj jednoznačně nebyla Zuzi... a pomalu mi vše docházelo...
Podívala jsem se zpět na svou kamarádku.... stále tam tiše a nehybně stála a slzy jí stékaly po tváři... Nemohla odtrhnout své uplakané oči od fotografie...
" Zuzi..." ozvala jsem se tiše znovu...
Otočila se na mě a zeptala se: "Můžu spát u tebe?"
" Ano..." zněla má odpověď...
Byla jsem samotář co má rád klid a ticho, ale když jsem byla se Zuzi, byla jsem šťastná, že mi jej narušuje...a tak jsem souhlasila...
Zuzi, vytáhla mobil...něco krátce naťukala, vypnula jej a hodila do batohu.
" Můžeme ...", řekla s poklidem v hlase...
Přikývla jsem a mířily jsme k východu....
Cestou jsme mlčely, Zuzi už neměla tu skvělou náladu a já nevěděla co na to říct...
Doma jsem jí uvařila horký čaj i kávu - nevěděla jsem co jí vybrat...popíjela obojí tak nějak střídavě a bezmyšlenkovitě...
Pak jsem jí uložila do postele a objala ji. Byla najednou tak křehká a zranitelná...kde se poděla ta divoká a veselá Zuzi, říkala jsem si....
Moje objetí přijala... snažila jsem se jí chránit, dát ji kus lásky, o kterou ve vteřině přišla, dát jí pocit jistoty. Za těch pár týdnů jsem si ji oblíbila....i zamilovala ....
Znovu jí začaly stékat slzy po tváři...něžně jsem jí je utřela... a ještě něžněji políbila na rty...
Zuzi mi polibek opětovala...
" Můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít..." zašeptala jsem...
Přitiskla se ke mně víc a políbila mě znovu...a znovu...
...zůstala do rána...
...zůstala i další den...
... zůstala týden...
...stále jsme spolu...
...je mou něžnou chvilkou v životě...
...na jak dlouho nevím...
...ale zatím je tu...