Vždycky jsem si přál strávit dovolenou u moře. V dětství se to nepodařilo, byli jsme větší rodina a z finančních důvodů to jednoduše nebylo možné...a tak jsem vždy snil o tom až budu velký, budu vydělávat, ... že pak každý rok strávím nějaký ten den u moře a nejlépe pokaždé na jiném místě...
Léta ubíhala a blížil se čas kdy sny by se mohly stát skutečností...ale...přesně jak se říká..." Člověk míní, život mění" a tak to bylo úplně jinak než jsem si původně přál a plánoval....
Do práce jsem nastoupil hned po škole a docela dobré, vydělával jsem dost,ale dříve než cestě k moři dal jsem přednost samostatnému bydlení a začal usilovně šetřit na vlastní byt...Bydlení s rodiči totiž začalo být neúnosné...
Ty stálé otázky typu ".Kam jdeš...? Kdy přijdeš?"...Bylo pro mě únavné a příliš obtěžující ...pořád jen odpovídat...
A pravdu jsem vždycky říct nemohl, fantazie pro smyšlené lži brzy došla a nejhorší bylo neodpovědět vůbec...to pak se na mě sesypalo otázek mnohem víc...bylo to jednoduše šílené.
Pak přišel ten skvělý den kdy jsem se odstěhoval...
Ale..nastala další komplikace...já se totiž zamiloval a ne málo.... brzy byla svatba a svůj nový byt jsem začal sdílet se svou láskou...
Ona milovala hory,ale přesto jsem jako svatební cestu navrhnul pobyt u moře....odmítla...nechápal jsem...takové nabídky se přeci neodmítají, říkal jsem si....ale nakonec jsem se dozvěděl důvod...Byla neplavec...
Překážky mě život naučil zdolávat a moc dobře jsem věděl, že neexistuje žádná, která by se nedala překonat a tak jsem začal hledat cesty jak ze své lásky udělat zdatnou plavkyni...
Jako první volbu jsem zvolil vybrat opuštěnou přírodní vodní plochu, kde bychom měli soukromí a moc ji nestresovaly oči ostatních a podařilo se. ...První den ve vodě jsme se šíleně nasmáli a bylo moc prííííma....plavat se, ale nenaučila...a to ani další den a po týdnu tréninku nás smích přešel a bylo jasné že to bude chtít více než, abych si hrál na plavčíka a učitele plavání...
Hledal jsem další možnosti.......asi za měsíc po nezdařilých pokusech jsem své lásce předával předplatné na soukromý kurz plavání...Nastoupila tam pod podmínkou, že tam budu docházet s ní a tak se stalo...Dvakrát do týdne jsem seděl na lavičce podél krytého bazénu a svou lásku usilovně a vytrvale podporoval, výkřiky, gesty i slovy...
Trpěl jsem, když plavčík při každém jejím zoufalém pokusu zachytit se okraje bazénu ji dřevěnou tyčí odstrčil...Byla statečná...jen jednou se v půlce bazénu evidentně topila a já to nevydržel a skočil ji zachránit....Tehdy se na mě vyděšeně podívala a já pochopil, že takhle to taky nepůjde...
Další týdny jsem na internetu hledal, jestli je vůbec možné, aby se člověk nenaučil plavat...a zjistil, že to možné je...že takoví lidé jsou a i přes veškerou jejich snahu i okolí naučit je tomuto sportu byť jen pro záchranu v případě nouze prostě možné není...
Došlo mi, že má láska bude asi jednou z nich a tak jsem to nakonec vzdal...
Má láska to nevzdala...všimla si jak při procházkách koukám na reklamní tabule s nabídkou zájezdů a zahledím se zvláště na ty, které mají pobyt u moře...Všimla si, že jakmile se v televizi objevilo moře vždy jsem tiše povzdechl...věděla jak moc jsem toužil...a tak jednou k narozeninám jsem dostal poukaz pro dvě osoby na týdenní dovolenou u moře....
Byl jsem šťastný, přešťastný...
Přišel den odjezdu a já noc předtím skoro nespal jak jsem se těšil, prostě jako malý kluk.
Vše jsem dopředu pečlivě nachystal, sbalil, připravil...a v tu pravou chvíli jsme vyrazili ..cesta ubíhala rychle, byla příjemná a nikde žádné překážky...ani jsem se nenadál byl jsem u moře, stál na břehu..a....dlouze se zadíval na ten přenádherný výhled a jakoby se náhle zastavil čas...jen jsem se díval a kochal se tou krásou po které jsem tolik let toužil a ono se to splnilo a já věděl, jak jedinečný je to okamžik, který si chci vrýt do paměti hluboko a napořád....
A nebyl jsem tam sám, objal jsem svou lásku, přitiskl k sobě a něžně políbil...podívala se na mě těma krásnýma, hlubokýma očima....vzal jsem ji za ruku a vykročili jsme k vodě....
Najednou se zastavila...viděl jsem ty obavy v její tváři a cítil, že dál už nechce jít ...
" Nemusíš mít strach, jsem s tebou..." zašeptal jsem.
" Nepůjdu dál...",řekla tiše..."...moc se bojím..."
Věděl jsem, že to myslí vážně a tak zůstala na břehu a za celou dovolenou mě jen sledovala z bezpečí pláže...strach který z otevřeného moře měla byl veliký....a tak jsem ve vodě byl každý den sám...bez ní... a pochopil, že jen sdílené zážitky a okamžiky přinášejí tu pravou a opravdovou radost a štěstí...moc jsem si ten pobyt v moři užíval ,ale stále mi tam něco chybělo...bez ní to prostě nebylo ono...
K moři jsme už pak nikdy nejeli.... jako vzpomínka tohoto kousku našeho života, té jedinečné a neopakovatelné chvíle je zachycena na fotografii...je v dřevěném rámu postavena na římse krbu....dívám se na ni každý večer se sklenkou vína...ale...už sám bez mé lásky...
Odešla...tak jako vše v životě odchází...nečekaně, nepředvídatelně a často v okamžik, ve který to čekáme nejméně...
Je pryč a přesto je stále se mnou...v mém srdci, v mé vzpomínce...je tam ...a bude stále...