V šuplíku v dětské skříni se tísnila spousta ponožek, všechny byly barevné od žluté přes oranžovou a červenou až k fialové i bílé se tam našly....Byly veselé a pohodové jako jejich majitelka, které bylo dvanáct let a byla to moc veselá slečna. A takové byly i ponožky plné radosti, pohody a smíchu. V noci, když Adélka usnula začaly si šepotat, které si vezme zítra. V šuplíku se přeskakovaly, aby byly hned na očích, když jej pootevře.... Dokázaly se i domluvit, a když některý pár už dlouho nevynesla na svých nožkách nechaly jej ostatní ponožky vepředu, aby měly co největší šanci...
Léta plynula a jednoho dne Adélka otevřela šuplík a všechny ponožky vytáhla a vhodila do tašky až na jednu...ta byla příliš vzadu a Adélka ji přehlédla...Najednou se šuplík zavřel a ona tam zůstala. Cítila se moc smutná a opuštěná - volala ale nikdo ji neslyšel..
Schoulila se k okraji a rozplakala se...Ani nevěděla kolik času uběhlo a najednou se šuplík otevřel znovu....Se strachem i zvědavostí pohlédla a tu se na ni sesypala spousta ponožek,ale byly jiné - rázné, vážné a nepořádné - vůbec nebyly poskládány jedna do druhé jak to znala dříve, byly přeházené všechny přes sebe - byly stejné jako jejich majitel. Navíc měly úplně jiné barvy a to hnědou, šedou, černou a někdy se objevily modré a zelené.
Vůbec tu veselou ponožku nepřijali mezi sebe, naopak ji ještě víc natlačili do rohu a nevšímali si ji - jednoduše se k nim nehodila a to ani barvou a ani povahou... Ponožka si po dnech a týdnech přivykla na tu stísněnost a samotu...už přestala doufat že se Adélka vrátí a bude zase mezi svými...
Po dlouhých měsících někdo vytáhl celý šuplík - byla to dospělá žena, na kterou někdo zavolal: " Mami..." "Teď nemůžu." odpověděla... a začala se prohrabovat v šuplíku a třídila ponožky. Ty poničené a děravé dávala na jednu hromadu a ty nositelné pěkně ukládala jednu do druhé a dávala na jiné místo, přesně tak jak to dříve veselá ponožka znala od Adélky...
Najednou si jí máma všimla, ale dala jí úplně mimo - neocitla se na hromádce k vyhození a ani ji nedala na tu, která pak měla namířeno zpět do šuplíku. Barevná ponožka byla zvlášť a zase opuštěná...
Maminka, když dokončila úklid, ponožku vzala do rukou a chvíli si ji prohlížela ...usmála se na ni a šla do jiného pokoje...
Ponožka se odevzdaně nesla v jejich hřejivých dlaních, pak byla nůžkami rozstříhána a zase sešita...neplakala, nebolelo to, jen trpělivě čekala co se bude dít... Maminka do ní vpravila nějakou načechranou hmotu, která se při vkládání do jednotlivě sešitých kousků chichotala...
Jak bylo dílo hotovo, maminka se usmála, upravila ouška, ocásek, čumáček s fousky i tělíčko...a pronesla: " Je z tebe krásná kočička..." Vzala ji a nesla do jiného pokoje, kde se ozývalo broukání...V postýlce leželo děťátko, které když uvidělo maminku natáhlo k ní ručky a usmálo se...Maminka mu úsměv opětovala se slovy: " Podívej Markétko co pro tebe mám, krásně barevnou kočičku..." a vložila ji děvčátku do natažených rukou...
Ta se na ponožku usmála a přitiskla ji k sobě. Ponožka pocítila to hřejivé teplo a usmála se na děťátko...Věděla, že je v těch nejlepších rukou a že jí tam bude dobře. Pak noc co noc usínala s děvčátkem v postýlce a když Markétka jela s maminkou někam na výlet, vždy byla s ní ...a....už nikdy nebyla sama.