V tom malém útulném bytě jsem to měla ráda, byl pro mě jako stvořený. Pár metrů čtverečních,ale měla jsem tam všechno...malou knihovnu s pár knížkami, které byly pro mě jednoduše cenné. Byly v nich myšlenky autorů, neopakovatelné příběhy plné radosti, bolesti i životních lekcí. Vedle byl malý stolík se židlí, kterou jsem mohla pod něj zasunout kdykoli jsem ji nepotřebovala. I malý kuchyňský kout tu měl své místo jen s vařičem a pracovní deskou na šířku jedné skříňky. Pod oknem byla válenda, místo pro můj odpočinek a doplnění energie, kterou jsem po každém dni tolik potřebovala. V noci, když jsem nemohla spát, poodhrnula jsem záclonu a dívala se na měsíc jak s hvězdami střeží oblohu a záviděla mu tu jedinečnou svobodu...
Víc v tom jednom pokoji nebylo třeba, vše bylo dostačující a mělo své místo. Byl to domov, místo kam jsem se ráda vracela.
Toužila jsem žít poklidným životem. Zpočátku jsem myslela, že když se obklopím příjemnými a útulnými věcmi bude vše fajn,ale nebylo. Zjistila jsem, že nejdůležitější pro poklidný život jsou lidé kolem vás. Ty jsem si pečlivě vybírala a ti co mi brali energii jsem míjela obloukem. Ale poznala jsem, že některé lidi si prostě vybrat nemůžete a to třeba spolupracovníky v práci nebo sousedy...před nimi jen tak jednoduše neutečete....
Bylo to mé druhé bydliště...zatím.... a stěhovat se jinam jsem nechtěla...
V prvním bytě jsem na sousedy štěstí neměla. Byli to manželé v nejlepších létech, ale křik a hádky byly na denním pořádku. Časem jsem zjistila, že špunty do uší jejich hlasité výměny názorů dokázaly vyřešit...Co se jen tak vyřešit nedalo, byly časté návštěvy policistů u mých dveří s otázkami kdo je v rodině ten co hádku začíná, jak se mi ti dva jeví, zda se po týdnu něco změnilo, jaký mám na ně názor....
Několikrát ti policajti na mě dokonce čekali u dveří do domu, když jsem se vracela...a to už bylo moc...a tak jsem se rychle a jednoduše během jednoho víkendu odstěhovala...
A tak bydlím tady, ale asi ne na dlouho....zpočátku vše bylo ok......soused byl v mých letech a byl přátelský...hned mi pomohl s věcmi a zabydlet se...taky mě pozval na párty o víkendu, šla jsem ráda, poznala veselé lidi, poslechla si prima muziku a ochutnala báječné jídlo...
Další týden byl večírek znovu, to už jsem odmítla...a další týden byl zas...a pak zas...zpočátku jsem to řešila výjezdy na hory, které miluju... - jen tak se toulat po kopcích bez cíle....to je moje vášeň.
Ale po několika měsících, zejména těch zimních jsem už zase ležela se špunty v uších a hrnek s mátovým čajem na uklidnění tiskla v dlaních...I přes dokonalé utěsnění uší, se dunění rozléhalo kolem a tiše a nenápadně mé tělo nadnášelo a natřásalo v pravidelných intervalech...
Zima, nezima, řekla jsem si, zabalila pár věcí a vyrazila do hor....toulala jsem se celý den a večer, když jsem se chtěla vrátit, najednou jsem nevěděla kudy...jednoduše jsem se ztratila a k tomu se mi vybil mobil...moje poslední záchrana byla pryč...
Nasadila jsem čelovku a snažila se co nejvíce poslouchat intuici a vnitřní hlas a k tomu se tiše modlila, abych z té bílé sněhové pustiny našla východ....
Mé prosby byly vyslyšeny, přede mnou se rýsovala dřevěná chýše a já se k ní zmrzlá ale s radostí blížila......I když byla uvnitř tma ani na chvíli jsem nezapochybovala že by byla opuštěná, už kvůli tomu, že ke dveřím byl odrhnut sníh a lemoval tak zamrzlý úzký chodníček...Nebála jsem se, neměla jsem co ztratit, teď už ne...Hladová a zmrzlá na kost jsem zabušila na dveře...po chvíli se uvnitř rozsvítilo slabé světlo a blížilo se ke dveřím....ty se otevřely a v nich stál postarší muž s petrolejkou v ruce....Beze slov otevřel dveře dokořán a gestem mě pozval dál...neváhala jsem a jeho pozvání přijala...
Posléze jsem přijala od něj spoustu dalších gest - ohřátí u kamen s šálkem horkého čaje a také teplou postel na přespání,
kde jsem do pár vteřin usnula, spokojená, že jsem našla útočiště a nebrouzdám v temném lese plném zimy.
Ráno jsem neznámému muži poděkovala, jen se usmál jako by to byla samozřejmost....
Za týden jsem v chýši byla znovu už ne ztracená, ale na cílené návštěvě. Muž mi otevřel znovu a já se na něj tentokrát usmála s bábovkou v ruce a on mi úsměv opětoval.
Od té chvíle jsem u něj trávila každý víkend a stali jsme se přáteli....dobrými přáteli...já mu nosila buchty a vařila samé dobroty on mi na oplátku povídal životní zkušenosti a jak přežít v těchto těžkých podmínkách. Naučil mě žít v souladu s přírodou s láskou a respektem. Poznala jsem jeho báječné sousedy, které jsem mohla denně pozorovat oknem - zajíce, srnky, jelena i divočák čas od času nás navštívil. Byli to ti nejlepší sousedé jaké si člověk může přát....
Jeden barevný podzimní den jsem znovu zaklepala na dveře, ale nikdo neotvíral...I když jsem měla už své klíče a měla dovoleno přijít kdykoli, vždy jsem klepala a ohlašovala svou přítomnost. Tentokrát jsem na otevření čekala marně a nakonec musela sama vejít do ticha. Na kamnech stál kotlík s vodou připravenou k zalití šálku s mátou....Můj přítel zde nebyl a to bylo divné. Vždy jsem přijížděla ve stejný čas a den, měla připravený šálek bylinkového čaje...tentokrát však ne...a to nebylo v pořádku, cítila jsem to v kostech a ten zvláštní pocit chladu mi projel celým tělem.
Zůstala jsem tam celý víkend jako jindy, ale sama. Narůstal ve mně pocit strachu, ale nevěděla jsem kde jej hledat. Obvolala jsem nemocnice v okolí, ale nikde nebyl, netušila jsem co se mohlo stát a myslela i na to nejhorší...
A to se brzy potvrdilo. Pár dní po návratu mi volalo neznámé číslo...zvedla jsem to...byl to notář..sdělil, že přítel je mrtvev a já jsem jediná dědička, které odkázal veškerý majetek...a tím byla dřevěná chýše a její vybavení....
Později jsem se dozvěděla, že zemřel v lese při kácení dřeva na zimu...Vždy si přál zemřít rychle a v přírodě. Jeho přání se splnilo...to co jej zabilo byl infarkt...
Když jsem jej viděla na poslední cestě měl úsměv na rtech, vypadal klidně a spokojeně...a já věděla že odešel v pravý čas, způsobem jaký si přál...a vše bylo jednoduše jak má být...
Časem jsem pronajala svůj malý byt ve městě a do chýše se nastěhovala....dnes jako každý večer stojím za oknem, v dlaních držím hrníček s mátovým čajem a pozoruju své nejlepší sousedy, po kterých jsem tolik toužila...