Podzimní den za okny mě vždycky pohladí na duši,ale co teprve společné chvíle u kávy s kamarádkou Veronikou. Znám ji už snad celou věčnost a právě dnes máme sraz v oblíbené kavárně na kraji města. Je to báječná ženská, která se nikdy nemračí a nenaštve, vždycky má úsměv na tváři a pro každého milé slovo. Jsem ráda, že je, chvíle s ní jsou jako pohlazení a dodání nutné dávky energie do dalších dní. Škoda, že takových lidí není více,ale díky Bohu za ni…Je báječná… Kouknu na hodinky a říkám si nejvyšší čas vyrazit, Honem přelítnu i dnešní počet kroků – jůůůů už mám 9 540, to bude dnes nad limitem, zaraduju se a tím mi vzápětí líce vymalují úsměv na tváři. Přehodím přes sebe kabát, nazuju botky a vesele vycházím z domu… Půjdu pěšky, chůze mě vždycky uklidňovala, ta jistota a svoboda, že kdykoli můžu změnit směr a vděčnost mému tělo a tisíceré díky, že tolik let to se mnou vydrželo. Prožilo nesčetně různých chvil, kolikrát jsem se na to své tělo zlobila, že je takové a makové a že mě neposlouchá,ale dnes vím, že je statečné a tak silné, že všechny ty chvíle se mnou ustálo a i teď co už mám za sebou tolik let mi stále věrně slouží…Díky – vyslala jsem myšlenku tam někde do správných míst a usmála se na svět znovu. Celou cestu jsem pozorovala tu nádheru podzimu. Mám ráda všechna roční období – na Jaře se mi nejvíce líbí, jak se vše s takovou silou a energií probouzí k životu , Léto nádherně hřeje a zimní vločky jsou dokonalé když mi z nebe padají přímo do tváře, ale podzim, ten je jedinečný. Každý rok přinese stejně úchvatnou a přesto pokaždé trochu jinou paletu barev, na kterou se nemůžu vynadívat. V dálce už vidím Veroniku jak na mě s úsměvem mává, a tak přidám do kroku… „ Ahoooj, máme rezervovaný tamten stolík ..“ – usměje se… „Perfektní“, odpovím a opětuju radostí ve tváři. Míříme ke stolu a hned co usednem do dřevěných pohodlných židlí, objednáme si. Než však začneme probírat vše co máme na srdci, vyruší nás postarší muž se slovy: „ Dámy, promiňte že ruším, mohly by jste mi půjčit na autobus?“ Už od pohledu bylo vidět, že pán nemá pravidelně střechu nad hlavou, jeho oděv pračku neviděl několik týdnů a stát na nohou má taky trochu problém a jeho úsměv, který se snažil vykouzit, vypadá poněkud nepřirozeně… „ Kolik Vám je pane?“ hlesla Veronika a usmála se na něj… „…No….. asi 66…myslím…“po chvilce zaváhání z něho vypadlo… „ Tak to je super…“ reagovala moje milá přítelkyně.. „ Jak super?“ nechápal šamstr a pro lepší stabilitu se raději opřel o stůl… „ Peníze nepotřebujete 65+ už jezdí zadarmo.“ „ Aaaaaa….“ Zaznělo z jeho úst a nastala chvíle ticha. Po celou dobu jsme po sobě očkem pokukovaly a bylo nám jasné o co pánovi jde, že vůbec nepotřebuje pár drobásků na autobus,ale na mok, který musí co nejdřive dodat do těla, aby měl pocit, že zapomene na všechny chmury, rány života a osudu, které ho trápí a neustále v myšlenkách se mu prohání hlavou. Asi neví, že smutek je příliš dobrý plavec a v alkoholu se utopit nedá… „ Tady máte,…“vytáhla několik mincí kamarádka z kapsy a natáhla k němu ruku…. Pán se rozzářil a nadšeně nastavil dlaň a mince mu za chvíli zacinkaly v kapse…“ Děkuji milostivá…a za to, že jste tak laskavá Vám řeknu vtip….“ Hlavu zvedl vzhůru a usilovně hledal v paměti …po chvíli zvedl prst a spustil…. „ Milé dámy poslouchejte, mám jeden skvělý přímo pro Vás…“ Nahnul se přes stůl a začal: „Existují 2 druhy žen: dobře oblečené a dobře, že jsou oblečené….“ Na to se vítězně zasmál …. Veronika se mu upřeně podívala do očí a zeptala se? „ A kam by jste zařadil nás?“ Muž nezaváhal ani na vteřinu….“ Přeci do té třetí, to je jasné…“ a hned poté se spokojeně otočil a kráčel k východu. Obešel nízký plot, popadl kolo, opřel se o něj a mířil si to neznámo kam…. Koukajíc za ním, nám oběma bleskla hlavou stejná myšlenka…. „Tak on byl na kole štramák jeden a prý že potřebuje drobásky na autobus…“ A takový je život – jednoduchý.... jedinečný a hlavně neopakovatelný….