Těžký den je za mnou, pomyslel jsem si u dveří svého bytu. Hurá, konečně jsem doma...těšil jsem se, až se zabořím do oblíbeného křesla a v ruce budu tisknout televizní ovladač. Zvuk otáčejícího klíče v zámku zněl vždycky odpoledne jinak...tak nějak mnohem lépe...veseleji než ráno, když odcházím... Bundu odkládám na botník a rozradostněn myšlenkou odpočinku vcházím do kuchyně a automaticky mířím k lednici... Očima těkám po zaplněných policích...a vytrvale hledám...musí tu přeci být, proletí nejedna myšlenka hlavou...je tu ...určitě tu je..... Včera tu ještě byla...jedna jediná, že by odešla, ale kam? Jen se mnou v téhle domácnosti přeci kamarádí...ostatní ji nesnáší... Zase znova oči prohlíží jednotlivé řádky polic ...a tu...huraaaa zaraduje se myšlenka...je tu...má jediná a poslední... Ruka se automaticky natáhne a uchopí chlazenou Plzeň... Rozvážně a bezmyšlenkovitě tělo nabírá směr jedinečného a tolik hřejivého místa mého odpočinku... Narážím však na osobu..Sedí strnule na židli, kouká do neznáma a říkám si, že ji odněkud znám...až velmi brzy se rozpomenu, že je to má žena, které jsem kdysi v dávné minulosti slíbil zůstat v dobrém i ve zlém...a asi teď je ta zlá chvilka... "Stalo se něco?"ptám se s co největší empatií v hlase, což jsem získal za léta praxe... "Nic..."zazní do prostoru kuchyně tak známě neznámý hlas... "Vážně?" zkouším to znovu při pohledu na osobu, která nejeví známky emocí což je více než divné... Hlavou mi bleskne záchranná myšlenka...TICHO...to je kolikrát nejlepší lék i spouštěč zároveň... Sedám si naproti na židli, ne rychle ať ji nevylekám ba ani pomalu ať nevypadám jako provokatér...pivo nechávám zavřené, ruce pokládám na stůl a náklaním se směrem k ní - vyjádřit řečí těla, že jsem připraven vyslechnout opravdu cokoli... Podívá se na mě... Zabralo to...chvilkově mi naskočí šťastná myšlenka... "Dnes je magický úplněk a určitě se stane něco hrozného." spustila náhle... Co hrozného by se mohlo stát, zástupy těch nejhorších scénářů se začaly tlačit před vstupem do mé hlavy... překřikovaly se a postrkovaly mezi sebou... Podívala se mi přímo do očí, zvýšila hlas a spustila: "Třeba nás někdo přepadne nebo vykrade, zhoří nám dům, otráví nám psa, stane se něco dětem, co já vím, ty to nechápeš???...Lidi při úplňku můžou být šílení..." "Tak nikam nepůjdem, budeme doma, pořádně se zamknem a ..." říkám co nejklidnějším hlasem... Upřímně se mi ulevilo ...čekal jsem kde co, ale tohle hrůza rozhodně nebyla.... "A jak jsi na to přišla?"ptal jsem se ze zvědavosti... "Řekla mi to sousedka Magda..." Jaj už zase ta ženská co k ní chodila skoro každý týden, aby si nechala namluvit samé (ne)důležité věci. Usoudil jsem, že to nemá cenu, .....oči mi náhle spočinuly na nástěnných hodinách... Nejvyšší čas zasednout do mého ušáku a pohladkat TV ovladač, za chvilku začíná nejdůležitější zápas století... Nabral jsem směr obývák, ovladač se zdálky na mě usmíval z okraje konferenčního stolíku. "Jsem tu...",šeptal jsem mu tajně. Konečně jsem se zabořil do křesla, zmáčkl tlačítko a obrazovka se rozsvítila. Začínal přenos... Stihl jsem to právě včas... blesklo mi hlavou. Plechovka spokojeně zasyčela a já si nalil hořkého moku do hrdla. Už si ničím nenechám zkazit tuhle chvíli.... ......................................................................................................................................................................................................... Blik...tma....koukám všude kolem i nahoru, ale lautr nic nevidím...... "Áááááááááááááá...." ozývá se z kuchyně... Zkouším to zachránit zbožným přáním. Lusknu prsty a pevným a odhodlaným hlasem řeknu:" Budiž světlo!" Ale nic... Je po všem....