Vánoce, čas který utkví v paměti více než jiné dny, čas na který si lidé dají záležet více než na jiné dny a já bych jej tentokrát chtěl mít prima, mám totiž novou lásku a tu bych si rád udržel. S Veronikou mě osud dal dohromady na seznamce, hned na prvním rande jsem věděl, že ji chci na dýl než pár týdnů. A taky jsem poznal, že ona má větší nároky než já můžu zajistit,ale nevzdával jsem se. Mám rád výzvy. Jenže blížily se Vánoce a Veronika mi na každém setkání dávala najevo, že jsou pro ni důležité... a to zejména hodnotou dárku - to je pro ni to, v čem vidí velikost náklonnosti a lásky k její osobě a já ji měl velkou,ale v peněžence neměl nic. A to byl trochu problém. Naštěstí jsou věci mezi nebem a zemí a to jsem si říkal, že je teď ta pravá chvíle toho využít. Upřímně a od srdce jsem vyslal k Bohu přání s prosbou o záchranu, věděl jsem, že je nutné jen si upřímně přát a zbytek nechat být. Není dobré moc o tom přemýšlet,aby se naplnění přání nenarušilo a tak jsem udělal. Odevzdal jsem to tam někam nahoru, těm kteří ví jak nejlépe to zařídit a víc se snažil nepřemýšlet. Už bylo jen pár dní do Štědrého dne.... měl jsem sice nějakou kosmetiku i světřík a doufal, že se do něj vleze,ale nebylo to nic co by mělo pro Veroniku cenu...Věděl jsem, že jedině šperk vyjádří pro ni hodnotu mé lásky a čím bude dražší tím bude vnímat mou lásku jako větší....Moc dobře jsem věděl, že pokud jej pod stromečkem nenajde, přijdu o ni. A to jsem nechtěl. Řekl jsem si, že z práce půjdu pěšky a promyslím další možnosti jak to vyřešit, že mě třeba něco napadne. Z práce jsem vyrazil, vzal to podél tramvajových kolejí i podél řeky a zoufal si.. Najednou v odlesku slunce se něco na cestě zatřpytilo .... Bylo to pryč a pak se to zablýsklo znovu, šel jsem k tomu záblesku blíže a najednou vidím pár náušnic - hned jsem věděl, že to bude ten nejlepší dárek. Nálada se mi zlepšila o sto procent, srčil jsem je do kapsy a pádil honem domů. Doma jsem si je prohlédl, byly posyté kamínky a ani jeden nechyběl, kov byl zčernalý,ale s tím si poradím, říkal jsem si. Na netu jsem hned hledal, všechny možnosti jak ze starého udělat to nejnovější a podařilo se. Náušnice měli pastovou koupel, alobal s jedlou sodou i pracím práškem, čistící přípravek na okna, citronovou šťávu i kečup...Naštěstí všechno bylo doma a navíc po přečištění a využití všech zábalů a koupelí se šperky leskly a bylo jasné, že vypadají nádherně. Kamínky zářily a kov taky... jako by stály celé jmění...Následující den jsem pořídil krabičku, která byla nejdražší, ale to mě v tu chvíli netížilo...Klid se naopak rozhostil v mé duši a na Vánoce jsem se i těšil. Štědrý den přišel, dárky byly uspořádány kolem vánočního stromku, který byl umělý a půjčený od souseda. Veronika pokaždé, když procházela kolem nezapomněla si dárky prohlédnout - zvlášť ten nejmenší sledovala a vždy se na mě pousmála a já ji úsměv opětoval... Po věčeři záměrně rozbalovala od největšího a ten drobný si nechala nakonec....Když trhala papír pokukovala a potutelně se usmívala a pak rozevřela krabičku... Podívala se na mě a šeptla..." Jsou pravé?" Jen jsem pokývl, jinou možnost jsem neměl, skočila mi kolem krku a děkovala. Já ji objal a byl štastný též... Jen v duchu mě napadla myšlenka, že dříve nebo později pravda vyjde najevo,ale to jsem se snažil nepřipouštět. Byl to krásný sváteční den a ještě krásnější noc. Hned po Novém roce se v práci chlubila všem kolegyním, že prý jak velkou láskou k ní oplývám je vidět na tom šperku - naštěstí žádná nepřišla na to, že je to obyčejná bižuterie, co absolvovala spoustu koupelí a zábalů. Začal jsem být nervózní, věděl jsem, že jakmile se to provalí přijdu o Veroniku, o vztah... o to hřejivé teplo, které mi dávala každou noc... a to jsem nechtěl. Znovu jsem se pomodlil k Bohu, zoufalý pro touhu udržet si svou Lásku... Druhý den jsem se díky poradě v práci zdržel, sotva jsem přišel domů, viděl jsem uplakanou Verunku. " Co se děje?" zeptal jsem se s láskou v hlase. Slzy jí stékaly po tváři a nebyla schopna slov...Jen ukázala na uši - náušnice tam nebyly... Prý je ztratila a jestli ji odpustím. Objal jsem ji a odpustil, i když vlastně nebylo co... V jejích očích a snad i vsrdci jsem stoupl, že jsem jí to nevyčítal ... Udělal bych pro ni cokoli, byla mé všechno a já ji měl tolik rád... Vzhlédl jsem oknem k nebi a poděkoval... Věděl jsem že Bůh mě vyslyšel a ponechal mi mou lásku a já za to byl nesmírně vděčný...